Den nultý: Přípravy (15.8.2017)

Nultý den vždy zahrnuje několik dnů dohromady. Nemůžeme ovšem všechno stihnout za jeden jediný den, ani by to nebylo moc zodpovědné. Příprav je vcelku hodně a byla by škoda cokoliv podcenit. Kromě vyžehleného oblečení se postupně začíná kupit potřebná výbava, od kartáčků na zuby až po veškerou techniku. I po stránce administrativní děláme rychlé pokroky. Zařídili jsme si cestovní pojištění, zkontrolovali platnost pasů, vyměnili koruny za eura a v neposlední řadě jsem připravil naše webové stránky na další přísun článků.

 

Už jsme nechtěli dělat pokusy s různými tuzemskými agenturami a pro výběr ubytování jsme automaticky šli na booking.com. Podle fotek i cen jsme si nakonec vybrali ubytování a hned vzápětí nás oslovil jeho majitel, aby s námi domluvil detaily. Oznámil nám například, že náš pokoj má koupelnu na chodbě (což se samozřejmě nikde dohledat nedalo, existuje jen jedna fotka, podle níž bychom si to mohli domyslet) a ještě k tomu nás zasypal textem ve svém rodném jazyku a rovnou cyrilicí. Odepsal jsem mu anglicky, že bychom rádi pokoj s koupelnou. Dotyčný se začal rozčilovat, proč jsem si tedy vybral tento pokoj (byl poslední, nebylo na výběr, informace o koupelně mimo pokoj nikde nebyla) a pořád se chtěl o něčem dohadovat. Dokonce i po čtyřiadvaceti hodinách po zrušení rezervace ho energie neopustila a snažil se mi stále vysvětlit, že je moje chyba, že jsem si vybral pokoj s koupelnou kdesi na chodbě. Neúnavně mu stále odepisuji, že děkuji za jeho skvělé informace, ale pokoj s koupelnou na chodbě nechci a ani se mi moc nelíbí, že se mnou komunikuje jinak než anglicky, když ví, že nejsem místní. Pokládám za dobrý zvyk mít koupelnu u pokoje a komunikovat s cizincem anglicky. Mezitím už jsme si vybrali ubytování jiné. Je v uličce kolmé na hlavní třídu městečka Primorsko. K moři se dostaneme za pár minut a pro jídlo nemusíme také nikam daleko. Ozvala se paní Ruzha a velmi mile nám (anglicky) napsala, abychom jí potvrdili příjezd a že se na nás těší. Potvrzení jsem odeslal a i my se můžeme už konečně těšit. Paní jsme dali pracovní jméno Růža.

 

I když poslední dobou obvykle podnikáme naše cesty do práce i jinam elektromobilem, přece jen tentokrát budeme vděčni naftě. Do malého elektromobilu Citroën C-Zero bychom se nejspíš se svou výbavou neposkládali a hlavně bychom museli nabíjet nejméně sedmnáctkrát. Když pominu čas strávený u nabíječek, stejně bychom nejspíš zůstali bez energie někde mezi Bělehradem a městem Aleksinac v Srbsku, protože zrovna tam není žádná oficiální nabíječka. Cestovat čtyři dny (jednu cestu) opravdu nechceme, úplně postačí dva. Pojedeme proto Citroënem C5 Tourer, kam se všechno pohodlně vejde. C5 Tourer je i výrazně pohodlnější, větší a komfortnější, všechny nerovnosti po cestě vyžehlí jeho hydropneumatické pérování a ještě nám nabídne nebývalou bezpečnost. Za odměnu za všechny poskytnuté výhody jsem auto pěkně umyl a uvnitř uklidil, aby se i ono cítilo dobře. Z elektromobilu jsme si půjčili lepší kameru, abychom mohli udělat časosběrné video z cesty. Snad se povede, mohlo by být zajímavé.

 

Rakouská dálniční známka jest vylepena. Paní u pumpy, kde jsem známky kupoval, byla trošku nešikovná, proto místo úhledné dírky, značící počátek její platnosti, máme ve známce dost okousaný a pomačkaný otvor. Musíme mít dvě známky, protože je zbytečné kupovat dvouměsíční a na jednu desetidenní dojet nestihneme. Když jsem při nákupu vysvětloval svůj záměr nakoupit dvě desetidenní známky jdoucí po sobě, paní mi jednu chtěla označit od patnáctého srpna a druhou od šestnáctého. Nakonec jsem ji včas zarazil a datumy máme na známkách správné.

 

Maďarská dálniční známka je už několik let neviditelná a nikam se pro ni nemusí. Objedná a zaplatí se pouze přes internet. Jako se rohlíky kupují v potravinách a barvy v drogerii, v Maďarsku se dálniční známky kupují v těžko vyslovitelném "nemzetiutdij". Tam jsem si přepnul tlačítkem "EN" na srozumitelný jazyk, aby se mi následující stránka opět zobrazila v maďarštině. Je to o něco jednodušší jazyk než japonština. Známku jsem po několika marných pokusech o placení kartou přes internet nakonec koupil. Dostal jsem jen potvrzení o zaplacení, protože kontrola dálničních známek v Maďarsku funguje zcela automatizovaně tak, že jsou auta projíždějící po dálnici kontrolována kamerami. Jak se najde auto, jehož registrační značka nemá zaplacen dálniční poplatek, jednoduše si ho místní četníci najdou a potrestají. Dobrý způsob, protože pak nemusím dálniční známku z čelního skla složitě loupat.

 

V Srbsku dálniční známky nemají, platí se na mýtných branách. Zpravidla si při vjezdu na dálnici vyzvednu lísteček, který pak u výjezdu zase odevzdám a až zaplatím, zvedne se závora. Bulharskou známku v naší domovině nejspíš nikde nemají, ale to nevadí, protože už víme, kde ji hned za tamními hranicemi koupíme. Cestovní poplatky tedy máme snad zvládnuté všechny.

 

Nakoupili jsme hromadu jídla na cestu a k večeru z nakoupeného materiálu vyrobíme sendviče. Pojede s námi i kanystr s vodou, člověk nikdy neví, kdy se bude hodit. Ruce, žaludek, ale i nádržky chladiče a ostřikovače auta, to všechno může vodu požadovat. V autě máme i hasící přístroj, který je povinnou výbavou v Bulharsku a možná ještě někde po cestě. Aby nebylo techniky málo, celou cestu bude sledovat GPS Vodafone Automanažer, aby naši blízcí věděli, kde se zrovna touláme. Na předchozí dovolené nás trochu vypekl limit 200 Kč na útratu za telefonní poplatky, který jsme v Srbsku cestou zpět překonali a vypadalo to, jako bychom se zasekli někde v horách. Dnes už by podobná situace nastat neměla, ceny výrazně klesly a limit máme dvojnásobný. Ale technika je dost komplikovaná na to, aby si nedokázala na nás, obyčejné lidi, vymyslet něco nového.

 

Den nultý se pozvolna chýlí ke svému konci. Bylo by dobré ho ukončit dříve, abychom měli dost energie na den první, mnohem náročnější. Zbývá všechny připravené věci naložit do auta a jít se pořádně prospat. Ráno nastane den první a my vyrazíme na cestu.