Den jedenáctý - dlouhá cesta

Dnes trochu netradičně vstáváme brzy. V deset hodin musíme mít vyklizeno a vrácené klíče. Máme tu ještě spoustu věcí, které musíme odnést do auta. I půlku kuřete.

Hned jak vyrazíme a vymotáme se z Primorska, pojedeme směrem Burgas, kde najedeme na dálnici "Trakija", která nás dovede okolo měst Yambol, Stara Zagora a Plovdiv až do Sofie. Tam nás čeká neoblíbený obchvat a dlouhé objíždění hlavního města. Pak vcelku dobrá silnice na srbské hranice. Sice už se na ni smí jen devadesát, ale i tak cesta vcelku ubíhá. Horší to bude v Srbsku, kde se budeme dvě hodiny dostávat skrz hory na dálnici. Následná cesta je už naštěstí po dálnici, kterou přeruší jen vcelku krátký obchvat Bělehradu a hraniční přechod do Maďarska. To už budeme v EU. Maďarsko je po dálnici prakticky celé. Dálnice nás dovede až do Vídně, ale v Rakousku si ji příliš neužijeme, protože kousíček za Vídní sjedeme na klasickou silnici a pojedeme až domů maximálně stovkou.

To je dopolední plán, ale život sám napíše realitu. Už v Primorsku jsem se totiž propracoval k mapě. Ulici, kterou mám vyjet ven na Burgas, jsem naštěstí identifikoval správně, takže teď už jedeme správným směrem. Původně jsem chtěl jet do Burgasu a přímo tam najet na dálnici, ale pořád, ať hledám, jak hledám, není jiná šance, než jet podle ukazatelů. I přesto nás cesta vede do Burgasu, ale na dálnici najíždíme až později, přestože bychom mohli jet přes centrum Burgasu. Asi tak chtějí rozdělit provoz a ušetřit místním zácpy, které by vytvořili v centru velkého města turisté. V Bulharsku jde cestování dobře, auto pěkně polyká kilometry, a to skoro stočtyřicet za jednu hodinu. Dálnice sice není úplně nejrovnější, ale občasné drncnutí (více, než dvakrát do vteřiny, to většinou ani nebylo) nám nevadí. Přijíždíme k Sofii. I když už bychom si rádi odpočinuli, chceme projet okolo hlavního města co nejdříve, protože čím později, tím více aut na silnici bude.

Sofie je podstatně plnější, než byla v noci, když jsme přes ni jeli. Teď jedeme asi tak 50km/h, ale ještě na začátku obchvatu jsme se drželi kolem osmdesátky. Přijíždíme ale ke stojící koloně, jejíž konec je v nedohlednu. Necelou hodinu docukáváme poslední kousíček obchvatu Sofie. Na konci už vidíme, co bylo důvodem takové zácpy. Všude na Balkáně se totiž mohutně staví silnice, proto i v Sofii staví obrovský most, který bude součástí nového dálničního obchvatu hlavního města. Podél silnice už jsou vidět i jeho náznaky a vypadá to, že možná za pět až deset let se tu pojede úplně po novém a cestovatelé ušetří cenné minuty, někdy ale i hodiny na cestách.

Cesta ze Sofie na hraniční přechod Kalotina už je po vcelku pěkné silnici. Je ale lemována různými dopravními omezeními, častokrát se tu smí jen šedesát. Z toho si tu ale nikdo nic nedělá, celá kolona jede kolem osmdesáti a nezpomalí ani tam, kde na viditelném místě střeží provoz hlídka policie. Kalotina je ze Sofie asi padesát kilometrů. Na konci tohoto úseku doprava výrazněji houstne. Ještě jsme ani neviděli značku, že bude nějaký hraniční přechod, ale už vidíme jeho největší náznak. Kolonu, která se ani nehne. Je 14:48 našeho času, v Bulharsku tedy 15:48. V 15:39 se konečně dostáváme po kontrole pasů za hraniční závoru. Pán, který si od nás bral pasy, byl značně zničen. Bylo na něm vidět, že je v práci o něco déle, než je lidský organismus schopen zvládnout. Jsme rádi, že jsme frontu překonali.

Ale co to? Hranice mezi dvěma státy je tvořena dvěma hraničními přechody za sebou. A my jásáme teprve za prvním. Dva metry po překonání konce Bulharska se chystáme dobýt hranice Srbska. Dochází nám myšlenka, že tempo dobývání hranic bude stále stejné. Jen záleží na vzájemné vzdálenosti dvou závor na obou hraničních přechodech. Bulhaři by asi tolik starostí s odjezdy z jejich státu neměli, o to větší starost mají Srbové, kteří si svůj stát střeží. Oni tedy udávají rychlost odbavení. Venku je krásných čtyřicet stupňů. Lidé vystupují z aut, rovnají si záda, kouří, prohrabávají kufry svých aut až do nepochopitelné hloubky. Přejíždí se z pěti pruhů do třech, pak ze třech do sedmi, pak se zjistí, že závor je jen šest, a tak se ze sedmi front stává jen šest. Chaos. Všude je slyšet troubení, které určitě nastalou situaci vyřeší nejlépe. Před námi tvoří další bariéru pán s Passatem, který se s chladící soustavou svého vozu dělí o cenné zbytky vody, kterou má. Všichni ho objíždějí, zatímco chladič auta mohutně polyká litry vody, které nedávno vyplivl ve formě páry.

Kontrolní budky se závorami jsou na dohled. Všímáme si zajímavé věci. Je tu dost osob se šátkem. Že by i tudy dobývali muslimové Evropu? Proč zrovna tudy? Nejzajímavější je, že jsou v autech z Německa, Belgie, nebo Francie. Možná proto, že jedeme bez šátku, je naše kontrola hbitá. Pasy, náhled do auta, závora jde nahoru a my jedeme. Je 16:27 a my jsme překonali hranice do Srbska. Čekali jsme na to rovných devětadevadesát minut.

Jako řidič jsem se už před cestou psychicky připravoval na průjezd horami v Srbsku. Říkal jsem si, že je to jeden z nejhorších úseků. Energii, připravenou na průjezd hor, jsem už ale dávno spotřeboval na popojíždění přes hranice. V horách bylo ale pěkně. Jelo se vcelku rychle, zpomalili jsme jen u měst Gradište a Crnoklište, kde se naplno projevily práce na nové dálnici. Podél naší silnice bylo často vidět, že nová dálnice bude. Jestli bude brzy, to nevíme, ale možná dříve, než naše slavná D3.

Už se nezadržitelně blížíme k městu Niš. Niš je rodným městem Konstantina Velikého. To jsme nevěděli, ale teď, když jedeme kolem města ve dne, mohli jsme si to přečíst na informační tabuli. Mnohem důležitější je ale skutečnost, že město Niš už objedeme po místní dálnici. Tři minuty čekání u mýtné brány jsou úplně pohodové. A teď, konečně, na Bělehrad!

Dálnice na Bělehrad je vcelku dobrá. Občas není úplně kvalitní, ale stodvacetikilometrovou rychlostí je sjízdná úplně bez problémů. Jedeme přes dvě hodiny, kilometry konečně zase ubývají. Bělehrad se blíží. Nad dálnicí je informační cedule, na níž se mění nápisy. Jsou ale v azbuce a v dost cizím jazyce, neměli jsme šanci přečíst, co nám chtějí říci. Co jsme ale věděli jistě, to byl časový údaj. Psali tam "60 minut". Už ale deset minut nic, tak kdo ví, co tím chtěli říci. Jedeme dalších pět minut a už to víme. Stojíme. Mýtná brána v nedohlednu, ale už bychom u ní být měli, asi tedy čekáme ve frontě u placení mýta. Pozvolna popojíždíme. Hodně aut jede odstavným pruhem. A stále jedou, kam asi tak jedou? Půl hodiny nám trvalo, než jsme zjistili, že jedou k odbočovacímu pruhu ven z dálnice, přímo do Bělehradu. My ale jedeme mimo Bělehrad, pokračujeme po dálnici až na hranice. Tedy spíše stojíme, než jedeme. Pomalu se začíná smrákat. Stále stojíme. K bráně se závorou se dostáváme po hodině a půl. Platíme 6 EUR a jedeme konečně dál. Je vidět, že Srbové udělali pro zmenšení fronty maximum, protože mýtnou bránu s osmi boudičkami přestavěli tak, že přidali ještě dvě z protisměru, aby šest z osmi boudiček a závor bylo na té ucpanější straně.

Okolo Bělehradu už jedeme při stmívání. Tma padá ale rychle, mnohem rychleji, než teplota. Je stále 27°C. Těsně před ústím do Dunaje přejíždíme řeku Savu. Konečně zase cesta ubíhá. Jedeme směrem na Novi Sad, kde nás čeká další mýtná brána. Připraveni na nejhorší. Přijíždíme k bráně, ale protože ji máme na dohled, víme, že tady to půjde rychle. A opravdu, jen čtvt hodiny. Jedeme dál. Dalším cílem je Subotica.

Pro jistotu natankujeme. Do Maďarska bychom vydrželi, ale cukání u mýtných bran a na hranicích nám z nádrže pár litrů ubralo. Pokud by nás čekalo něco takového znovu, mohla by nastat nouze. Tankujeme a jedeme směr Subotica. Za Suboticou leží městečko Horgoš, což je pro nás hraniční přechod do Maďarska.

Nadešla půlnoc, končí jedenáctý den. Ale cesty za sebou máme asi tak půlku.