Den druhý - cesta a příjezd do cíle

Naše poslední meta v Srbsku, Dimitrovgrad, je za námi. Teď už jen přechod do Bulharska. Po nekonečné dávce různých rychlostních limitů se dostáváme i k němu. Srbové kontrolují nás, pasy, doklady k autu, dokonce i naznačují kontrolu kufru, kterou ale dotyčný celník asi po vteřině vzdává. Pouští nás ven ze Srbska.

Přijíždíme stále blíže k honosnému nápisu REPUBLIC OF BULGARIA. Ale jak se k němu dostat? Asi sto metrů před ním je asi pětice zavřených závor. Auta před námi ale stojí u celníků, tak jak se tam všichni dostali, když je všude zavřeno? Stejnou otázku očividně řeší i posádka auta za námi. Na každé závoře je nějaká cedule, řekl jsem si, že si jí aspoň přečtu a třeba budu vědět, co se tu vlastně děje. Zastavím u cedule a ještě než najdu řádek, kde není azbuka, cedule mizí spolu se závorou do vzduchu. To je ono! Závory jsou tam asi jen tak. Jak se k nim přijede, samy se otevřou. Zkusím se někdy poptat pana Googla, jestli náhodou neví, k čemu to je.

Hraniční kontrola probíhá vcelku hladce. Pasy, techničák, opisování do počítače, odjezd. Můj plán je někde za hranicemi zastavit na nějakém civilizovanějším odpočívadle a usnout. Ještě před tím ale koupit "vinětku", tedy místní dálniční známku. V Bulharsku je ale nutná na všechny silnice. Bez ní se tu člověk s autem nesmí mimo obec ani hnout. Kde se dá taková známka koupit? Nejspíš na benzínce. A zrovna je jedna hned za hranicemi. Nechávám auto opodál, jdu k okýnku. Vedle parkuje další auto. Už jsme tam na hledání způsobu, jak dostat známku hned dva. Polák a já hledáme obsluhu. Nikde nikdo. Otevřeno nonstop. Nakonec jsme objevili spící obsluhu na lavičce. Polák pána budí ťukáním klíčem o sklo. Ten se ve vteřině probouzí do reality. Kšeft jsme ale neudělali, na benzínce známku nemají, prý máme jet o 300m dál. A opravdu, tam je stánek se zářivým nápisem VIGNETTES. Lepíme známku a jedeme dál, směr Sofia. Hledáme odpočívadlo.

Sofia je jen 32km? Probouzí se ve mě myšlenka zvládnout městský okruh ještě teď v noci. Zkoušel jsem to minule v osm ráno a o další takový zážitek nestojím. Silnice jsou volné a průjezd teď bude určitě o dost rychlejší. A opravdu. Jen se vyznat v propletenci ulic okolo Sofie, zvlášť teď v noci. Jedeme směrem na Istanbul. Okolo města je okruh, vjíždíme do něj z jihovýchodu, jedeme na jihozápad. Čekal bych, že tedy pojedeme jižní stranou okruhu. Nevím, jaké mají Bulhaři s Turky vztahy, každopádně je do Istanbulu ženou úplně zbytečně severní částí okruhu, což je několik desítek minut navíc. Ale noční Sofia je přece krásná, tak proč ne.. Navíc všechny ukazatele na Istanbul jsou jakoby dodané na poslední chvíli, jako by se s nimi snad na křižovatkách nepočítalo. Jsou i o dost menší, než ukazatele na okolní vesnice. Ale vždyť se tudy propojuje Evropa a Asie..

Na konci okruhu u benzínky Shell konečně zastavujeme. Je půl třetí ráno. Usínáme, v plánu je spánek na cca tři hodinky.

Ranní probuzení sice zahnalo bolest zad, nicméně spaní v autě přivodilo zase jiné bolesti. Naštěstí nejsou překážkou dalšího cestování. Ještě před šestou hodinou ranní (času SELČ, tedy v naší domovině) vyrážíme dál. Čeká nás závěrečná část, dálnice do Burgasu, a pak asi 60km do Primorska.

Dálnice rozhodně nemá kvality pro bezproblémový provoz v rychlosti zde povolených 140km/h. Časem si člověk ale zvykne na ledasco a ví, že tu není rozdíl mezi pocity "jedu po dálnici" a "padám ze skály". Dál a dál od Sofie se ale dálnice zdá lepší. Je tu málo oprav, zúženi bylo ani ne na pěti kilometrech. Pomocí vyšší rychlosti auto požírá kilometry ještě intenzivněji. I když kilometrovníků je po celé dálnici asi tak patnáct, cítíme, že se Burgas blíží.

Se zvyšujícím se požíráním kilometrů mírně stoupla i spotřeba. Jsme na 5.1l/100km. Na dálnici držíme rychlost mírně pod 140km/h. Burgas se přiblížil tak moc, že byl čas odbočit na místní silnici směrem Sozopol. I Sozopol projíždíme a blížíme se k Primorsku. Tempo výrazně zvolnilo, jedeme 60 až 80.

Před Primorskem hledáme v tabletu na mapě, kterak se dostaneme do našeho hotelu "Ivano". Proplétáme se chaosem v místních uzoučkých uličkách. Hotel nalezen. Teď ještě u něj zaparkovat. Protože tady se parkuje tak, jak se komu hodí, i já jsem to tak udělal. Než jsme se stihli rozkoukat, už tu stojí sám velký Ivano s nějakým dalším pánem a oba se nám pokouší vysvětlit, že tu stát nemáme a co že tu chceme. Odpovídáme, že tady chceme bydlet. "A rezervaci máte? Zaplacenou? Nic tu nemám. Jméno?" Ani jméno mu nic neřeklo, ale my jsme si stále stáli za svým tvrzením. Číslo rezervace naštěstí bylo v tabletu, podle něj Ivano dohledal, že jsme opravdu jeho hosté. Ukazuje, kam zaparkovat. Má dvoreček pro dvě tříkolky a chce tam dát mezi tři auta to naše, z nich největší. To sice jde, ale už nikdo neodjede. To prý nevadí.

Jdeme se podívat na pokoj, Ivano ochotně a již s úsměvem táhne jeden z našich kufrů. Jsme ve druhém patře. Pokoj číslo sedm. Sedmička ale vypadá jako jednička, až po chvíli se nám nezdálo, že by byla podezřele v půlce hotelu zrovna jednička, která je také o patro níž. Pokoj je velmi pěkný. Ivano ale říká, že je malý a že zítra nám dá větší.

 Jdeme pod sprchu. Bylo to třeba. Cesta byla dlouhá. Po sprše odpočinek a pak jdeme konečně k moři. Cestu jsme našli rychle, bylo to logicky dolů, protože k moři to nemůže být do kopce. Přicházíme k pláži. Neuvěřitelné. Hlava na hlavě, slunečníky jeden vedle druhého. Nakonec jsme ale našli i my své místo. Voda byla teplá, vlnky tak akorát. Jen moc mraků a tu a tam chladnější vítr. Přesto se nám první společná mořská koupel líbila.

Večer bývá obvykle ve znamení večeře. Protože jsme uznali, že si také zasloužíme večeři, zašli jsme do bankomatu pro místní měnu a už sedíme na příjemné zahrádce. Čeština je všude. Na jídelním lístku, vedle u stolu, u stolu za námi.

Zmáhá nás únava, ale je večer, už půjdeme spát. Jen musíme až po deváté, protože musíme na dvorečku přeparkovat...

 

 

Zpět na seznam kapitol