Den devátý: Těsně před koncem (24.8.2017)

Ráno je studené. Otevřenými dveřmi na balkón se do pokoje hrne chladný vzduch. Venku už ale pěkně svítí sluníčko, na obzoru ani mráček. Dnes je posledním dnem letošní dovolené, kdy se půjdeme vykoupat do moře. Pěkně nám to uteklo. 

 

Vstávám, abych nám opatřil tradiční snídani. Už cestou k pekárně přemýšlím o malé změně. U každé pekárny mají v lednici kromě mléka a ayranu (něco jako řidší jogurt určený k pití) ještě cosi připomínající kakao. Je to vcelku levné, dokonce mají dvě provedení 0.5l a 0.3l. Hrdinně kupuji větší variantu a vracím se spolu s jablečným a čokoládovým úlovkem do čtvrtého patra k nám na balkón. 

 

Podle mnoha dny osvědčeného postupu rozkládáme na balkónový stolek snídani. Přikládám i můj nový objev. Každé nové jídlo je třeba nejprve očichat. Tak kakao to určitě není. Podle vůně spíš lepidlo na dřevotřísku. Zkoušíme na lahvičce najít nějaký smysluplný nápis, ale kromě energetické hodnoty nevíme vůbec nic. Polemizujeme, jestli to třeba není nějaký polotovar, třeba se to má použít jako těsto, nebo nějak jinak zpracovat. Ale to by na štítku psali "pečte ve vyhřáté troubě po dobu 5 - 10 minut". Nic takového na štítku není. Ostatně i lepidlo na dřevotřísku se dá ochutnat. Uááááá, to je odpornost! Rychle hledám něco, čímž bych příšernou chuť přerazil. To přece nemůže nikdo pít dobrovolně. Zvláštní roztok. A to to tak pěkně vypadalo. Třeba za pár let zjistíme, že se to pít vůbec nemá a naopak je to nejlepší čistící prostředek na pekařské pece.

 

Je čas jít k moři. Poslední den si chceme patřičně užít a věříme, že i počasí nám půjde naproti. V autě před domem vyzvedáváme slunečník a jdeme na pláž. Dnes je účast plavců, neplavců, povalečů i hostů plážových barů hojná. Dokonce i naše místo u sprchy je ohroženo, ale ještě jsme se vtěsnali. Vedle nás jsou stejně jako včera tři Češky. Na obloze je vzorně uklizeno, jen kdesi v koutě nad zátokou zůstaly dva malé mráčky. Zdá se, že dnes bude krásný den.

 

Už pár dnů pozorujeme místní chodící plážové prodejce. Většinou mají kukuřici, občas preclíky, výjimečně ale nesou něco, co předčí preclíky i kukuřici dohromady. Dohadujeme se, co by to tak mohlo být, zrovna když v dálce jednoho vidíme. Z dálky se zdá, že má podnos plný kelímků, na nichž je krásná čepice ze šlehačky. Ale copak by šlehačka tak dlouho vydržela tak krásně vytvarovaná? Několikadenní záhadu je třeba rozluštit. Až půjde okolo znovu, koupíme to a uvidíme, co to vlastně je. Sázíme na ledovou kávu, zmrzlinu, ale pořád se nám nezdá, že by takové věci šly přenést přes pláž bez úhony.

 

Pořád cítím pachuť lepidla na dřevotřísku. I to je taková malá záhada. To přece nemohou lidé pít. Mě skoro zničila jedna kapka a oni toho vypijí půl litru? Asi nezbude než si koupit něco na zub a tím pachuť lepidla potlačit. Zjišťuji, že dvoučlenný kolektiv je vcelku nevýhodný na jakékoliv hlasování. Ač mám 50 % hlasů, stejně se mi velice často stává, že jsem opačným názorem přehlasován. Tento stav mi komplikuje nákup palačinky, obzvlášť takto brzy po snídani. Ale vydržel jsem a nyní jdeme koupit palačinku spolu. U mostu na pláž nemají úplně velký výběr, ale oblíbená varianta banán - čokoláda tu samozřejmě je. Už se nám dělá.

 

S pocitem vítěze neseme palačinku zpět na naše útočiště ke sprše. Palačinka opravdu nad pachutí lepidla vítězí, to jsem rád. Napadá mě, že jsme si lepidlo mohli nechat a doma s ním něco zalepit, určitě by to dobře drželo. Obloha stále vykazuje prvotřídní propustnost slunečních paprsků, dokonce i dva nezbedné mráčky zmizely. Dnes si musíme moře pořádně užít, kdo ví, jak dlouho nebudeme mít možnost se do slané vody ponořit.  

 

Sláva! Vidíme prodejce záhadných kelímků. Beru rychle peníze a utíkám přes celou pláž za ním. Hlad ani nemáme, ale zvědavost nám nedá spát. Přece nebudeme nejméně rok přemýšlet, co to vlastně měl. Prodejce jsem dohnal a snažím se uzavřít obchod. Chce 4 LV a podává mi křupavý kelímek s krásnou bílou čepicí, po straně dokonce hezky zbarvenou. Nesu kořist zpět na stanoviště, abychom mohli nákup identifikovat.

 

Tak hrozné jako s ranním nákupem lepidla to nebylo. Přesto máme pocit, že dnešní den si z nás tak trochu chce vystřelit. V kelímku je opravdu jen cukrová pěna, nic víc. Je příšerně sladká. Ostatně u cukrové pěny vcelku očekávatelné zjištění. Je tak sladká, že jsem došel vedle do baru pro ledovou kávu, abychom měli k obrovské sladké čepici něco hořkého. S porcí ledové kávy jsme čepici zdolali. Sníst křupavý kornout už nám tolik práce nedalo. 

 

Moře nás dnes láká víc než dříve. To je ten poslední den, člověk si chce něco instinktivně nabrat do zásoby. Teplota asi mírně klesla, naše návštěvy vln jsou kratší než obvykle. Slunce ovšem má sílu, proto nás z pláže zase rychle vyžene do vody.

 

Po rychlých nákupech cukrové čepice a ledové kávy nám zbyly na ručníku tři mince. Přesně tolik stojí dva karbanátky vedle v baru. Protože se tentokrát jeden člen vyslovil pro a druhý se zdržel hlasování, byl nákup karbanátků bez problémů schválen. Paní v baru mi k nim přidala dva obrovské plátky rajčat. Asi netuší, že je to jako kdyby dávala česnek upírovi. Já rajčata nerad. Ale karbanátky jsou moc dobré. Pochopitelně jako poděkování za podporu v hlasování se o část rozdělím.

 

Je pozdní odpoledne a sluníčko už se pomalu schovává za dřevěnou boudu. Nám se ale z pláže nechce. Naštěstí se vedle nás uvolnilo místo a můžeme se trochu posunout na místo, kam ještě paprsky dosáhnou. Už se posouváme podruhé. Ale donekonečna to nejde. Je čas zahájit druhou polovinu dne. Jde se do našeho pokoje pod sprchu a pak začne večerní program. Bude trochu jiný, dost poznamenaný přípravami na zítřejší odjezd. 

 

První aktivitou po zdárném návratu do pokoje je pochopitelně pomyšlení na večeři. Abychom si dali něco opravdu dobrého, máme oba shodný nápad. Půjdeme opět do stejné restaurace, jako jsme byli včera. Po smytí všech solí z našich těl vyrážíme do ulic. Dokonce i známe cestu. Popojdeme naší ulicí na hlavní náměstí (ulice 3ti Mart) a tam do kolmé ulice Georgij Kondolov. Dojdeme až ke stánku se suvenýry, odbočíme vpravo, projdeme kolem slovenské restaurace a u hotelu Anita najdeme volný stůl. V Primorsku pro to platí speciální pravidla. Pokud je všude obsazeno, je třeba postávat opodál a dát obsluze najevo, že máme zájem o stůl. Jakmile se stůl uvolní, obsluha si na nás vzpomene a ke stolu nás zavede. Metodu jsme okoukali včera a zrovna dnes jsme ji použili. Obsluhuje stále stejná paní. Odhadujeme, že jí chybí nadání pro cizí jazyky, přesto komunikace probíhá vcelku bez problémů. Objednáváme jednu parlenku (opečený pita chléb) a dvakrát kuře na houbách s rýží. Přesně to, co nám včera moc chutnalo. Snažíme se odhadnout, jaký klíč tu používají pro řazení jídel. Včera jsme objednali prakticky to samé a parlenku přinesli jako první. Dnes ji přinesli až po hlavním jídle.

 

Večeře byla jako obvykle vynikající. Nechce se nám odejít, ale do žaludků se nám už nic nevejde, domů jet musíme a ještě k tomu na náš stůl číhají další hladoví vlci. Jdeme po ulici zpět a provádíme to, co před mnoha léty prováděl slavný E. T. mimozemšťan. Voláme domů. Dnes už ale máme poněkud jednodušší způsoby, než měl tenkrát on. V autě odkládáme další tašku se suvenýrem a pokračujeme ještě pro pizzu na zítřejší cestu. Rozhodli jsme se, že si tentokrát nebudeme kupovat grilované kuře, ale dáme si pizzu a dle potřeby něco koupíme po cestě. I cestou sem jsme měli příležitostí k nákupu něčeho dobrého vcelku dost.

 

Večer je ve znamení balení. Postupně se vyprazdňuje skříň a jednotlivé kusy oblečení se pozvolna ztrácejí do kufrů. Už je to opravdu definitivní. Venku hraje směsice hudby a nám je tak nějak smutno, že stejnou atmosféru nezažijeme zase zítra. Ale kdo ví, třeba nás sem osud zanese zase brzy. Vždyť je to tu hezké.

 

Pomalu se začíná rodit plán na ráno. Musíme hlavně všechno dobře zkontrolovat, abychom tu nic nenechali. Ideální by bylo vstát lehce po osmé, koupit snídani, sníst ji a pak kolem deváté zahájit přesun zavazadel do auta a pozvolný odjezd. Nesmíme zapomenout nalepit nové dálniční známky, protože ty původní už přestaly platit.

 

Dlouhá cesta se překlene až do dalšího dne. Ani nezbude moc času na psaní, a tak mi nezbývá než si všechny zážitky uchovat v hlavě a zapsat je, až když přijedeme do cíle.