Radiokluby jsou obvykle velmi zvláštní stavby. Ani v Písku to není jinak. Když vidím kolik práce tu všichni členové udělali, trochu mě z toho bolí ruce. I tak to rozhodně není budova, která by si nezasloužila povšimnutí, ba naopak. Vyrazili jsme sem s členy OK1KWV, kde se pilně učíme Morseově abecedě, jen ve trochu větší účasti.

Budova radioklubu je takový menší panelák, kde se v každém patře něco děje. Dole zrovna mladí technici soutěžili o titul vítěze okresního kola v elektrotechnické soutěži, o patro výš se radila "rada starších" a ohodnocovala výrobky patřičným počtem bodů. Je až s podivem, že ještě dnes v době kdy se vyplatí si všechno objednávat z Číny se najde dost těch, kteří chtějí své konstrukce vyrobit jen sami. Venku před dveřmi radioklubu se pak konalo vyhodnocení a vítězové (byly 2 kategorie) si odnesli vybojované trofeje.

Naše sekce se zatím připravovala na 1. subregionální závod na VKV. Na střeše postupně přibývaly rotátory a antény, do oken vedlo množství černých tlustých kabelů. Všechny pro běžné smrtelníky zcela cizí krabičky se přesouvaly z aut do vrchního patra pod střechu. Na stolech vznikla 4 pracoviště - po dvou pro pásmo 2m a 70cm.

O některých národech se říká, že jejich charakteristickým znakem je obrovská pohostinnost. Četl jsem to někdy před cestou do Řecka, ale na místě mi to až tolik nepřipadlo. To, co se ale děje tady, to je něco úžasného. Vaří tu luxusní guláš a pečou moc dobré bábovky. O jídlo tu rozhodně nouze není.

V březnovém závodu nikdy nebývá hojná účast stanic. Přece jen je ještě zima a ne každému se chce na kopec. Venku je nepříjemno, prší a dnes v noci to, co napršelo, dokázalo i zmrznout. V letních měsících bývá k ulovení mnohem větší počet stanic. Ale i tak máme pár zajímavých úlovků.

Neděle 15 hodin je čas, kdy je třeba všechno zase uklidit a sbalit do aut. Není toho málo.