Výlet do Rakouského Dachsteinu
Dachstein leží v Rakouských Alpách. Nejvyšším bodem v okolí je hora Krippenstein, kam jsme vyjeli lanovkou. Součástí místních zajímavostí jsou i ledové jeskyně s mnohými přírodními úkazy.
Na výlet jsme se vydali v září 2009. Cesta autobusem vcelku rychle utíkala a než jsme se stačili probudit z šoku z ranního vstávání, byli jsme na parkovišti. Nad ním se čnělo cosi obrovského. To se u nás na Šumavě jen tak nevidí. Byla to hora Krippenstein. A nejen ta. Kopců tam bylo opravdu požehnaně. Mezi nimi se táhly nekonečné trasy lanovek a tu a tam byla ke spatření i levitující kabinka. Mimochodem do té kabinky se vejde šedesát lidí, tedy pohodlně celý náš autobus. Postupným střídáním kabinek jsme se dopracovali k Ledové jeskyni a dále pak k Mamutí. Obě se vyznačují obrovskou vlhkostí a zimou. Cesty pro turisty jsou uvnitř krásně uzpůsobené, i dámy na jehlových podpatcích mohly pohodlně projít. Nikde jsme nešli po ledě, všude byly lávky a schodiště. V jeskyních mají své místo i umělci, kteří prezentují svá díla pomocí hry se světlem. Na stěny jeskyně promítají různé obrazce, různě prosvětlují ledové kry...
Každý rok se to v jeskyních mění. Ne nijak výrazně, ale ledovce přece jen v létě trochu tají a v zimě zase vznikají nové. Led je ale v jeskyních stále a ten který jsme viděli přece přežil celé horké léto.
Další kabinka lanovky nás vyvezla na samotný vrchol zdejšího světa. I tady čekají na zvědavé turisty různé atrakce. Třeba "Five Fingers" - vyhlídková plošina ve tvaru pěti prstů. Kdo má odvahu, může si stoupnout na prosklenou podlahu a dívat se skrz ní na kilometr vzdálenou zem. Pod kopcem je pár úplně normálních vesniček a krásná přehrada. Po ní jezdí lodičky a po cestičkách pochodují miniaturní človíčci. Občas nasednou do angličáku a kamsi jedou.
Na vrcholu kopce jsou rozhledny různých druhů. Zrovna se stavěla další, dřevěná pokrytá hliníkovým plechem. Kdo ví, kterak to nakonec místní architekti udělají. Rozhodně ve fázi stavby to bylo velice zajímavé monstrum.
Pohled z kabiny lanovky je místy trochu stresující. Vzhledem k tomu, že lanovka jede konstantní rychlostí, za opěrnými stožáry to mírně houpe. Až tak, že skoro čtyřicet lidí ze šedesáti zatají dech. Vždyť jak by ne, pod nimi je krásná příroda. Ale možná je spíš děsí rychlost, jakou se ta příroda blíží. Občas se zdá, že rychlostí volného pádu.
V polovině cesty je restaurace, kde jsme dostali oběd. Neměli ale zrovna extra výběr - skoro všichni si dali řízek. Ale chutnalo nám.
Na výlet jsme se vydali v září 2009. Cesta autobusem vcelku rychle utíkala a než jsme se stačili probudit z šoku z ranního vstávání, byli jsme na parkovišti. Nad ním se čnělo cosi obrovského. To se u nás na Šumavě jen tak nevidí. Byla to hora Krippenstein. A nejen ta. Kopců tam bylo opravdu požehnaně. Mezi nimi se táhly nekonečné trasy lanovek a tu a tam byla ke spatření i levitující kabinka. Mimochodem do té kabinky se vejde šedesát lidí, tedy pohodlně celý náš autobus. Postupným střídáním kabinek jsme se dopracovali k Ledové jeskyni a dále pak k Mamutí. Obě se vyznačují obrovskou vlhkostí a zimou. Cesty pro turisty jsou uvnitř krásně uzpůsobené, i dámy na jehlových podpatcích mohly pohodlně projít. Nikde jsme nešli po ledě, všude byly lávky a schodiště. V jeskyních mají své místo i umělci, kteří prezentují svá díla pomocí hry se světlem. Na stěny jeskyně promítají různé obrazce, různě prosvětlují ledové kry...
Každý rok se to v jeskyních mění. Ne nijak výrazně, ale ledovce přece jen v létě trochu tají a v zimě zase vznikají nové. Led je ale v jeskyních stále a ten který jsme viděli přece přežil celé horké léto.
Další kabinka lanovky nás vyvezla na samotný vrchol zdejšího světa. I tady čekají na zvědavé turisty různé atrakce. Třeba "Five Fingers" - vyhlídková plošina ve tvaru pěti prstů. Kdo má odvahu, může si stoupnout na prosklenou podlahu a dívat se skrz ní na kilometr vzdálenou zem. Pod kopcem je pár úplně normálních vesniček a krásná přehrada. Po ní jezdí lodičky a po cestičkách pochodují miniaturní človíčci. Občas nasednou do angličáku a kamsi jedou.
Na vrcholu kopce jsou rozhledny různých druhů. Zrovna se stavěla další, dřevěná pokrytá hliníkovým plechem. Kdo ví, kterak to nakonec místní architekti udělají. Rozhodně ve fázi stavby to bylo velice zajímavé monstrum.
Pohled z kabiny lanovky je místy trochu stresující. Vzhledem k tomu, že lanovka jede konstantní rychlostí, za opěrnými stožáry to mírně houpe. Až tak, že skoro čtyřicet lidí ze šedesáti zatají dech. Vždyť jak by ne, pod nimi je krásná příroda. Ale možná je spíš děsí rychlost, jakou se ta příroda blíží. Občas se zdá, že rychlostí volného pádu.
V polovině cesty je restaurace, kde jsme dostali oběd. Neměli ale zrovna extra výběr - skoro všichni si dali řízek. Ale chutnalo nám.