Byli jste letos na dovolené? My na ní právě jsme. A ne jen tak na ledajaké. Že jsme letěli někam hrozně daleko, stálo nás to strašně moc peněz a smažíme se celé dny u moře? Omyl, je to úplně jinak. Snažili jsme se dovolenou vzít trošku netradičně a vyrazit na zcela tradiční místo. Tím místem je městečko Primorsko. A kudy že se tam jede? Nic složitého. Trasa je: České Budějovice - Dolní Dvořiště - Linz - Graz - Maribor - zagreb - Osijek - Beograd - Niš - Sofia - Plovdiv - Stara Zagora - Burgas - Sozopol - Primorsko. Na mapě to vypadá moc jednoduše, ale... Na první pohled se trasa jeví jako naprosto jednoduchá a vše nasvědčuje tomu, že se dá do cíle dorazit i po paměti podle naučeného sledu měst. Je to ale základní omyl, na kterém jsme naše cestování postavili. Na mapě je krásná dálnice s občasnými "výpadky" až do cíle, respektive do města Burgas a pak už jen pár kilometrů bez dálnice do Primorska. Situace je ale ve skutečnosti úplně jiná. Jako dálnice se na mapě dá označit totiž úplně všechno. Třeba i silnice o 1.5 jízdním pruhu a pravidelně rozmístěnými značkami s omezením rychlosti na 60km/h. Vezměme ale všechny události od začátku. Původně jsme chtěli vyrazit ve čtvrtek 17.9. Všechno bylo třeba dokonale připravit, a tak jsem naší C5 odvezl už 4.9. na výměnu spojky. Co čert nechtěl, výměna se nepodařila, takže se oprava měla protáhnout až do pátku. Ani v pátek ale nepřišla žádná pozitivní zpráva. Nezbývalo než sehnat narychlo auto, a to ne ledajaké, ale takové, které takovou cestu snese a se kterým cestu sneseme i my. A podařilo se. Mnohokrát bych tímto chtěl poděkovat Martinovi, který nám půjčil opravdové auto (čímž nechci pochybovat o C5 :-) ). Tím skvostem je Subaru IMPREZA. Tohle žihadlo nevypadá nijak divoce, ale ve skutečnosti má pod kapotou 260 koní a jen tak něco mu rozhodně neujede. Tak ho alespoň otestujeme. Dostal jsem instrukce: žere to, ale jede to, omezovač je na 210, když zabrzdíš z 200 na 80, zahřejou se brzdy. Hmm, dobře. Beru na vědomí. Imprezu jsme vyklidili, naložili jsme oblečení, koloběžky, pití a pár housek a jedeme. Cestou jsme se ještě zastavili v Přísečné povzbudit druhou polovinu naší budoucí a jistě početné rodiny. Zpočátku se cestuje velmi pohodlně. Subaru si pěkně brouká a cesta ubíhá - Linz - Graz... Přibližujeme se ke Slovinsku. Subaru má naštěstí Slovinskou dálniční známku, což nám ušetřilo objíždění Slovinské dálnice. Jedeme tedy dále na Zagreb. Začíná se stmívat, přece jen jsme vyrazili dost pozdě. V Zagrebu jsme odbočili na další dálnici a jedeme. Tma už je neúprosná a blíží se hranice. Podle mých výpočtů nějak podezřele blízko. Cože? Magyaroszág? To nechceme, otáčíme se. Ale není kde. Důležité ponaučení pro příště je, že v Maďarsku mají sice důležitě vypadající policisty, ale ani jeden ze čtyř co nás viděli se neráčili všimnout, že v záplavě dálničních známek na čelním skle chybí zrovna ta Maďarská. Otáčíme se na prvním výjezdu, koukáme do mapy a jedeme zpátky. Chyba byla objevena, u Zagrebu je ještě jedna rafinovaně zkrytá odbočka. Vracíme se do Zagrebu. Naštěstí je to jen asi 90km. U Imprezy to ovšem znamená dost velký zlomek nádrže. To také vidím jako jednu z nevýhod jinak dokonalé Imprezy. Jsem zvyklý na dojezd kolem tisíce kilometrů a na dálnici by to bylo určitě i víc. Ale teď máme zásoby jen na 450km. A to na této cestě není moc. Benzín naštěstí tentokrát máme, jedeme tedy až k Zagrebu a tam na "odmorišti" (odpočívadle) tankujeme a zároveň o kousek dále přenocujeme. Jsou právě dvě hodiny po půlnoci (zatím stále v časovém pásmu GMT+1 jako u nás). Je pět hodin ráno a my vstáváme a chystáme se na odjezd. Nádrž je plná, na počítadle je 820km. Škoda těch pár kilometrů do Maďarska, ale alespoň máme další čárku za další stát. Jen razítko do pasu nám nedali. A to se tvářili tak důležitě. Jedeme dál, tentokrát směr Osijek. To je ten správný směr. Cedule jsou zrádné, občas jedeme směr Osijek, občas Sl. Brod, ale naštěstí je to i podle mapy správně. A opravdu, za ani ne dvě hodiny jsme na hranicích se Srbskem. Ještě před projetím hranice tankujeme. Nechci v Srbsku zastavovat, přece jen tam není odpovídající ani kvalita pohonných hmot, ani ničeho jiného. Chorvatská celnice funguje jen na zamávání pasy. Horší je to na Srbské. Tam čekáme asi 40 minut. I tam je vidět, že na daném území vládne trošku větší chaos než jsme zvyklí. Podávám pasy do jednoho okénka, pak do druhého, za chvíli jedeme dál. Projíždíme Srbským hlavním městem. V Srbsku udělali asi stejnou chybu jako u nás v ČR v Praze. Přivedli všechen tranzit do hlavního města, nikde žádný obchvat. Naštěstí je ráno a žádná dopravní špička se nás netýká, a tak projíždíme vcelku pohodlně. Platíme další mýto a jedeme po dálnici směřující na hranici s Bulharskem. Na mapě je znát, že dálnice končí před hranicí a až do Sofie se jede po běžné silnici. V Srbsku se tomu ani nedivím, projíždí se horskými průsmyky, kde je rychlost omezená na 60km/h, místy i na 40. Je tam i spousta vesnic, kde musíme jet 50. Tam jsem pochopil, že ač jsou sazby za dopravní přestupky relativně vysoké, jedná se jen o jakousi loterii. Všichni jedou jak se jim zlíbí a je jen otázkou náhody, jestli vůbec někde je nějaká policejní hlídka zastaví a pokutuje. Ne že by hlídky nebyly vidět, ale mám pocit že s výbavou co měli by mohli auta možná tak počítat, rozhodně nic víc. No a kdyby náhodou nějakého piráta silnic museli dohonit, šlápnou v jejich autě jehož značku jsem ani nepoznal na plyn a pojedou skoro poloviční rychlostí co ten pirát... Za nimi by blikal a troubil turecký kamion, protože jedou jen 100, povolená je 60, tudíž strašně zdržují. Pochopitelně by je na nejbližsím zákazu předjíždění předjel, čímž si ušetří mnoho nervů. Blíží se hranice s Bulharskem. Konečně! 200km 6Otkou bylo nekonečných. Jsme na celnici. Srbové si prohlížejí pasy a dostáváme další razítko. Dali si tu práci aby našli razítko předchozí celnice a nové razítko dávají hned vedle. Ale nelíbí se mi, kdysi na Dvoříšti dávali mnohem krásnější razítka s autíčkem a kdysi jsem dostal při cestě na Kos i parádní razítko s letadýlkem. Škoda. Vjíždíme Opět do EU. Bulharská celnice se honosí obrovským nápisem REPUBLIC OF BULGARIA. Pak je tam ještě spousta písmenek co neumím přečíst a ještě znak unie. Podávám pasy do okénka. "Češi dál" slyším. Tak jedu. Za hranicemi je štěrková plocha, kde lecos prodávají. U popíjejícího chlapíka u zvláštní budky z neidentifikovatelných materiálů jsem koupil dálniční známku na 7 dní za 10 €. Docela normální cena. Doplňuji naší sbírku na skle. Jedeme dál. Mapa slibuje až do Sofie obyčejnou silnici. Očekávajíc podobnou situaci jako v Srbsku jsem byl překvapen. Silnice měla dva pruhy na každou stranu, jen jí chyběl dělící pruh. Cesta do Sofie tedy proběhla vcelku hladce. Ještě zastavujeme na odpočívadle a voláme domů že ještě žijeme. Sofie. To slovo nemá s moudrostí nic společného, alespoň pro člověka ze západní nebo střední Evropy určitě ne. Přijíždíme na první křižovatku, odkud se už na dálku ozývá troubení. Aha, chlápek jede na červenou. No jen ho vytrubte, zaslouží si to. Ale co to? Na červenou za ním jedou další čtyři a motorka. No tohle... Za krátkou chvíli jsem pochopil Balkánské předpisy. Plná čára je jen čára na silnici, předjíždí a podjíždí se úplně všude, zákaz předjíždění je jen pěkně velké lízátko s namalovanými autíčky a červeným okrajem. Stejně tak lízátka s čísly. Rychlosti neřeší vůbec nikdo. Naopak, na 60tce je řidič jedoucí 80 naprostou brzdou. Jedeme tedy asi tak 100, aby toho pána v kamionu za námi a dalších 200 řidičů za ním netrefilo vzteky. Ještě že máme takové žihadlo, tam je stovka hned. Sofie je město s obchvatem, který je možná ještě horší než centrum města. Asi 50 kilometrů jen jedeme, potkáváme 3 policejní hlídky co si prohlížejí auta která jedou asi tak 2x tolik než mají a asi je jen počítají. Jedeme dál a vyhlížíme dálnici, kterou mapa slibuje už od Sofie. V tom je ale háček. Dálnice v mapě je, ale místo toho jedeme po silničce která je užší než naše cesta z ČB do ČK. Ale okolo ní jsou značky že je třeba dálniční známka. Pěkná dálnice. Naštěstí asi po padesáti kilometrech se najednou situace mění, vjíždíme na širokou silnici. Díra za dírou, no ještě že máme tu čtyřkolku. Terénní vozidlo je tady skoro nutností. Omezení rychlosti není třeba. Kdo si nechce zničit auto, rychle jet nemůže. Sázel jsem na to, že tohle je přivaděč na dálnici a vlastní dálnice začíná až dál. Naštěstí jsem měl pravdu, po pár kilometrech byl sjezd, díry skončily a jedeme po dálnici docela normální kvality. Skončil ale veškerý dálniční luxus. Odpočívadla a podobné vymoženosti už nebyly ani v Srbsku, ale tohle mi připadne ještě pustější. Naštěstí se podle místních předpisů dá jet 120km/h, nastavuji tedy rovných 130 na tempomat. V reálu je to podle GPS asi 123km/h. Dálnice se má dělit na dva směry někde u města Plovdiv. Tam má být přerušena jen ve směru do Turecka, jinak má pokračovat dále na Starou Zagoru a Burgas. Opět je ale vidět starý trik, jedeme po úzké silnici s povinností mít dálniční známku. Do Burgasu je to 250km. Už začínám cítit únavu, ale přece jen ty dvě hodinky zvládnu. Máme za dnešek rovných tisíc kilometrů. Burgas se sice přibližuje, ale nespočet vesnic zdržuje úplně neuvěřiteně. Jedeme skoro dvě hodiny. Naštěstí asi 50 kilometrů před Burgasem se najednou stalo něco neuvěřitelného. Dálnice! Opravdu, je tam krásná dálnice. Jak je v Bulharsku obvyklé, promění se vždy v závodní dráhu. Impreza ale nemá problém, s přehledem drží tempo. Jen na chvíli nás zpomalí pohled na Audi A8 stočenou nějak tak jako ty sýrové copánky co jsme si vezli na cestu a pár policejních aut. Co ten nešika dělal? Nikde žádné auto okolo, asi usnul. Naštěstí se zdálo, že jsou všichni jen v šoku. Seděli tam na kraji a prohlíželi si támhle výfuk, tam kolo, tady kus karosérie. A o kus dál ležela ta nádržka na ostřikovač... Jedeme dál. Začíná se smrákat. Cedule s údajem o vzdálenosti do Burgasu pochopitelně není ani jedna, vždyť to jinam ani nevede. Tak na co je třeba vědět jak je to daleko? Přijíždíme k velkému městu. Je to jasné, Burgas na obzoru. Vítězně vjíždíme do města. Tohle město vypadá úplně jinak než slavná Sofie. Už jen okolí silnic připomíná město typu Praha. I řidiči se zdají ukázněnější. I když ne příliš, stejně by potřebovali na rok asi tak 300 bodů aby jim neposbírali řidičáky úplně všem. Vidím směr Sozopol, kupodivu latinkou. Ano, tam jedeme. GPS je úplně zmatená. Už asi 300 kilometrů jedeme po poli, ale teď zrovna tvrdí, že se máme otočit. Nic takového, jedeme dobře. Sozopol je město směrem na Primorsko. Jen jsme si museli ověřit v mapě, jestli je nejdříve Sozopol a pak Primorsko, nebo to tak není. A bylo to tak. Cesta na Primorsko je vcelku pěkná. Odpovídá cestám u nás na Lipně, kde do koncových destinací vede úplně normální silnice. Přece jen se jedná o asi 40 kilometrů po pobřeží. Jedeme tedy vesele dál a pro jistotu tankujeme. Počítadlo kilometrů říká rovné dva tisíce. Odbočku na Sozopol míjíme, pokračujeme dál na Primorsko. To znamená, že už je to blízko. Míjíme obrovskou ceduli "Občina Primorsko". Co to ale znamená? Odbočka nikde, jen dva ukazatele na cosi do lesa. Ale azbukou, což jsou pro mě zatím jen divné obrázky. Po asi dvaceti kilometrech najednou spatřujeme ceduli Primorsko 1km vpravo. Odbočujeme. A opravdu, jsme tu! Tma by se dala krájet. A my musíme najít ubytování. Pozvolna projíždíme Primorsko. To moře tu někde bylo, pamatuju si to. V roce 2002 jsem tu byl a moře tu měli. Ale nebylo tu tolik tmy. Zastavujeme u hotelu s tím, že zkusíme v zájmu nalezení ubytování srovnat kostry (naše) a projít městečko. V hotelu Palm Beach nám paní nabízí 40BGL na den za osobu. Případně 50 za all-inclusive. To my aní nechceme, v Bulharsku se to nevyplatí. Odcházíme s tím, že si to rozmyslíme a buď se vrátíme, nebo ne. Procházíme ulicemi. Všude tma, hotely vesměs zakonzervované (přece jen už je po sezóně) a cedulky s podivnými obrázky zatajují svůj obsah. Kdyby ty Bulhary napadlo to napsat anglicky. Procházíme okolo krámku s potravinami. Ptám se paní, zda umí česky. Ne. Anglicky? Ne. Ale rukama a nohama to šlo. Prý ví o ubytování, je to 20BGL (Bulharský Lev, tedy "leva") na den. Bere telefon a volá. Prý máme chvíli počkat. Přichází pán kolem šedesátky a nabízí nám nejdříve ukázku. Jdeme hned do domu nad obchodem. Na první pohled je jasné, že jsme u někoho doma. Jdeme o patro výš, ještě výš a jsme na chodbě. Tam je zrezlá lednička Minsk (to jsem přečetl, už jsem ten nápis kdysi viděl) a vedle ní žehlící prkno se žehličkou. Pán otevírá dveře a ukazuje nám pokoj. Vcelku pěkný. Sprcha a WC je na druhé straně chodbičky, společné s ostatními pokoji. Pán nám oznamuje vcelku srozumitelně "Jste tu sami, druhý nemám." Byl prý v Praze v roce 1989 a něco tam řešil s fotbalisty. Sice se mi zdálo že v roce 1989 měli v Praze na řešení něco jiného, ale možná i ten fotbal tam nějak řešit museli. Představuje se nám jako Cyril. Prý je to ten druhý než Metoděj. Pokyvujeme na znamení souhlasu. Chyba, tady to znamená nesouhas. Souhlas tu vyjadřují kroucením hlavy. To jsme si ale vysvětlili. Cyril ještě nabízí svůj hotel s restaurací, prý za dvojnásobnou cenu. Nakonec ale odmítáme. V domku se nám líbí a cena samozřejmě také potěší. Nevím co si Cyril myslel v okamžiku kdy jsme kývli na úplně nejlevnější bydlení a pak před dům přistavili žihadlo co nemá nikdo v celém okresu Burgas. Pravda, v Primorsku tu jedno parkuje, ale je to jen "socka" bez nasávacího otvoru v kapotě. To moc nepojede. WRX je prostě lepší. Vysvětlujeme že auto je šéfovo a že naše nejezdí. Víceméně máme pravdu, nemá aktuálně spojku. Cyril odmítá Eura, že prý stačí platit zítra. Máme si vyměnit někde ve městě. Paní zatím dává deky a polštáře. Máme připraveno, přinášíme tašky, osprchujeme se a jdeme spát. (19.9. sobota) Ranní probuzení bylo úžasné. Nikde nezvoní telefony, budíky, prostě si člověk vstane kdy se mu zrovna zachce. Tak to ostatně i bylo. Šli jsme se projít do města s tím, že vyměníme peníze a něco si dáme k snídani, případně později k obědu. Nakonec jsme měnili tak dlouho, že jsme šli na oběd rovnou. To vám bylo něco. Dal jsem si dva kuřecí šašliky (špízy) a hranolky. Lenka si vybrala kuřecí maso na žampionech a pikantní brambory. Moje jídlo bylo úžasné, ale ještě úžasnější bylo to Lenky. Úplně jsem jí záviděl. Naštěstí bylo jídlo větší než kapacita jejího žaludku, tudíž i na mě zbylo. Naše hladové mozky objednaly i palačinky. Po jídle už se nám do nich moc nechtělo, ale přece jen jsme si je objednali, dáme si je. Asi půl hodiny jsme pozorovali číšníka. Asi mu taky něco připadalo zvláštní, ale všechno hned do sebe zapadlo v okamžiku, kdy jsem mu ty naše palačinky připomněl. Za pět minut byly na stole. Byly delikátní. Palačinku s horkým medem a oříšky jsem si nedovedl ani představit. Je to lahůdka. Platíme a odcházíme. Hledáme Cyrila v domě. Doma není, paní sice peníze chtěla, ale asi nemá dostatečnou trpělivost nebo jazykovou zásobu, jen řekla že raději "večer Kyril". Trošku jsem se zalekl že sem přijde orkán a my se odtud už nedostaneme, ale naštěstí se jednalo o našeho pana Cyrila který umí trošku česky. Převlekli jsme se a vyrazili k moři. Zdejší zeměpisné podmínky nabízejí luxus poloostrova. Máme tu severní, západní a jižní pláž. O té severní vím, že je krásná a písčitá. Na jižní jsem nikdy nebyl, na západní jen jednou a rozhodně se mi nelíbila. Zároveň jsem si o ní myslel že je to ta jižní. Na severní plázi bylo asi tak deset lidí. Krásný písek, teplá voda, jen trochu zima. Přece jen máme za chvíli podzim. Vítr foukal tak vydatně, že prostěradlo na písku leželo zpravidla tak 850 mikrosekund. Odložili jsme na něj všechny věci co jsme měli, aby se zatěžkalo. Dokonce jsme i našli odvahu jít do vody. Voda byla opravdu úžasně teplá. Vlny byly vysoké a docela spolehlivě se mnou cloumaly ze strany na stranu. Fotíme chlapíka pouštějícího "draka" a osycháme. Čeká nás výlet na koloběžkách do Primorska, musíme sehnat něco na sebe, protože v tom větru je krátký rukáv málo. Projíždíme trh a kupujeme dvě mikiny. Jsou za docela dobrou cenu. Cestou kupujeme i něco málo k večeři. A teď ještě zjistit jak zpátky do našeho pokojíčku. Cestou narážíme na rybářský přístav, je vidět že tu umí i překládat jachty. Parkuje tu i pár lodiček a mají tu maják. Je tu vcelku živo. Jedeme dál hledat Cyrilův dům. Podle indicií jsme ho nakonec našli, asi ho často stěhují, pokaždé je jinde. Ale my ho najdeme i příště. Snad :-). Usedám na postel a začínám psát román. Kdosi tu má nezabezpečenou bezdrátovou síť, paráda, mám se kam připojit a ještě k tomu zadarmo. Je noc, odesílám vše na web a jdu spát. Zítra bude pondělí 20. září. Dnes ráno vstáváme vcelku pozdě. Nic nás nehoní, do práce nemusíme. Zvláštní pondělí. Náznaky pracovního týdne tu ale jsou, řešíme jako obvykle problém v práci. Naštěstí se tak nějak daří a tam daleko ve střední Evropě si s tím poradí už beze mě. Hodina navrch nám trochu zkresluje náhled na snídani. Zatím co jsme tu, neměli jsme ani jednu. Měli jsme snahu to dnes změnit, ale už je 11 hodin a začínáme to vidět zase na oběd. Ne že bychom ale trpěli hlady. Porce jsou tu velké a vaří tu skvěle. Nakonec ale podléháme svému zvyku mít snídani před obědem a půjdeme na balkón snídat. Nejdříve ale musíme něco k snídani koupit, což bude problém, protože nejbližsí potraviny jsou až o dvě patra níž a mě se takovou dálku nechce chodit. :-)
Dnes máme v plánu navštívit Burgas. Podíváme se na přístav a možná i někam do obchodů koupit pár potřebných věcí. Uvidíme co se podaří. Musíme se připravit na zítřejší cestu, protože pokud to půjde, chtěli bychom se podívat na Bospor. Istanbul je ale přece jen pár set kilometrů, takže příprava je nutná. Předpověď počasí kterou jsme viděli na místní televizi prozradila na čtvrtek a pátek oteplení, zůstaneme tedy asi u vody. Myšlenka pokořit Asijskou hranici v Bosporu je ale silnější než naše lenost, program na zítra je tedy jasný.
Pondělí 21.9. 2009 odpoledne
Jedeme do města Burgas. Burgas je místní "hlavní město". Působí na mě obdobným dojmem jako třeba Praha. Musím uznat že se tam i stejně jezdí, což je na Bulharsko celkem klidná zóna. Cesta proběhla v pořádku. I když už jsme touto trasou jednou jeli, je znát že všechno vypadá ve dne jinak než v noci. Moře se ukazovalo mnohem častěji, objevili jsme spoustu věcí které v noci vidět nebyly. Burgas působí mnohem uklizenějším a dokonalejším dojmem než Sofie. Ani Varna nevyzařuje tolik energie, i když se jedná o město s podobným významem.
Nevím co nás vedlo, ale zaparkovali jsme přesně na místě, o kterém jsme si mysleli že ani nenajdeme. Pojedete - li směrem na centrum, po pravé straně se začne rozprostírat ohromný park. Budějovické Sady jsou asi dvacetinové, možná menší. U parku je množství postranních uliček, kde se místo k parkování vždy najde. I my jsme ho našli. Vstoupili jsme do parku a šli za šumem moře. Park je vcelku úzký a kopíruje místní písčitou pláž snad po celé délce. Je tu spousta atrakcí a vystavených věcí. Sochy slavných jsou tu po padesáti metrech a každá má svoji popisku. Pro nás je trošku složitější přečíst si kdo to je, ale přece jen jsme pár jmen přelouskali. Třeba pan Kondolov po kterém se jmenuje i ulice ve které bydlíme v Primorsku nás zaujal natolik, že jsme si ho vyfotili.
Nad pláží je obrovské molo, na které může každý zvědavec vstoupit a dojít až na konec. Z konce je krásný roozhled na přístav, překladiště, pláže a část města. Dlužno říci, že je opravdu dobře že je vidět jen část města. Ty čtyři šedivé paneláky úplně stačí. Pláž pod molem je vcelku čistá, tu a tam se válí obal od něčeho k jídlu, tu a tam krabička cigaret, asi jako na každé pláži. Narozdíl od severní pláže v Primorsku tu ale znatelně méně fouká, proto se i teplota zdá vyšší. Vlny jsou sice nižší, ale energie na povalení člověka mají stále dost.
V parku se prodávají lecjaké dobroty. Místních hospůdek tu funguje mimo sezónu necelá polovina, přesto tu je lidí stále dost. Neodolali jsme krásně vypadající zmrzlině ze žlutého stánku. Tři kopečku nejsou problém, říkám si. A tak si objednávám tři nejlépe vypadající hromádky, ze kterých pán ve stánku nabírá. Problém byl ale v rozdílné velikosti kopečků oproti našim zvyklostem. Tady zmrzlinu nabírají tím, čím se u nás ve školních jídelnách nabírají polévky. No a protože se jedná o opravdovou hromadu, zmrzliny se váží. Mojí zmrzlinu pán zvážil a podal mi jí. To číslo 1.2 mi nepřipadalo zvláštní, jen mi ta zmrzlina připadla nějak těžká. Lenky zmrzlina se dvěma kopečky byla o něco málo lehčí. Asi 40 minut nám trvalo naskládat si obsahy těch obrovských kelímků do žaludků. Zmrzlinu nechci alespoň dva dny vidět.
V parku mají i několik divadel. Jedná se o open-air divadla, jen sedačky s pódiem pod širým nebem. Některá divadla jsou i krytá plachtou, podobně jako nafukovací tělocvičny. Také tam stojí cosi zvláštního, něco jako kdyby UFO havarovalo a zkamenělo.
Cestou zpátky podél pláže pozorujeme vodní sportovce. Je to umění tyhle věci dobře zvládat, ale když už to člověk umí a dělá, určitě si to hodně užívá. Vodních sportovců tu moc není, o to víc jsou atraktivnější pro pozorovatele, o které rozhodně nemusí mít nouzi. Postupně se vracíme k autu a opouštíme park. Naštěstí je park přehledný a má spoustu orientačních bodů, šli jsme celkem najisto. Opouštíme Burgas a vracíme se zpět do Primorska.
Hned po zaparkování nás vítá zpátky paní z potravin. Je to ta, která dvěma cestou zničeným cizincům před dvěma dny sehnala ubytování. Prý se bála, že jsme to přejeli, ale já jsem se jen jen na roh ulice otočit, abych tu neparkoval jako ostatní...
Dnešní úkol byl tedy nad rámec splněn. Zbývá nám jen dojít si někam na večeři a pak si připravit svačinu na zítřek. To totiž jedeme do Turecka a pokusíme se pokořit město Istanbul a Evropsko-Asijskou hranici, průplav Bospor.

Pondělí 21.9. 2009 večer
Večeře se nám vyřešila sama. Slyšíme kroky jdoucí k nám nahoru a já očekávám klepání na dveře. A je to tak. Sakryš, máme průšvih? Otevírám a ve dveřích stojí pan Cyril. "Jdete na večeří?" - "Půjdeme za chvíli." odpovídám. "Přijďte dolů, dnes ryba." To mi vyrazilo dech. Zvou nás na rybu. Opravdu. "Za tricet minut dole ryba. Ty i pritelka." Tak máme večeři vyřešenou. Jdeme dolů pro svršky do auta, projdeme se po ulici a 30 minut je pryč. Paní z potravin už připravuje příbory, Cyril myje nože. Paní nás zve ke stolu a před každého pokládá vidličku. Přináší talířky a nabízí rajčatový salát. Z toho na mě jde trošku hrůza, moje láska k rajčatům není úplně nebeská. Cyrilova paní nese první ryby. Ryba je krásně provoněná, na každé straně jí kus přečuhuje z talíře. Vedle je kopička šťouchaných brambor. Mimochodem moc dobrých, s jemným nádechem česneku. Snažíme se trošku komunikovat, s Cyrilem to jde celkem dobře. Umí česky pár slovíček, to na domluvu stačí. Ostatním rozumíme jen útržky, mluví dost rychle. Cyril nabízí svůj výtvor z vína, které nám visí nad hlavou. Mě se alkohol netýká, ale Lenka ho hodnotila velmi kladně, až překvapivě. Pomalu dojídáme rybu a povídáme s Cyrilem. Ptá se kolik nám je let, jestli máme bratry a sestry a jestli mají děti. Vcelku pěkná a příjemná debata. Po večeři poděkujeme a pomalu se zvedáme s tím, že musíme zítra do Turecka dříve vstávat. Radí nám abychom si dávali pozor na věci, že se v Turecku krade a ne málo. Domlouváme se na uskladnění koloběžek u něj. Ukazuje nám místo v přístřešku kde jsou už nějaká kola. Přidáváme naše koloběžky. Pomalu se loučíme. Cyril samozřejmě pohoštění bere jako pozornost podniku, rozhodně nic za odměnu nechce. Jdeme si dát sprchu, dopsat román a spát. Zítra vstáváme v 6 hodin. Tak dobrou noc!

Úterý 21.9. 2009 - výlet do Istanbulu
Ranní vstávání nám moc nešlo. V 7 hodin jsme se přece jen dostali do přízemí a jali se vzít za kliku od vchodových dveří domu. A... Bylo zamčeno. Co teď? Cyrilovi jsme to přece říkali a on slíbil že nechá odemčeno ráno i večer. Ale po včerejší večeři a působení jeho dokonalého alkoholu připusťme že mohl zapomenout. A tak se vracíme s neurčitým výsledkem do pokoje. Netrvalo to ani deset minut a dole je pohyb. Vyrážíme tedy a potkáváme rozespalého Cyrila. Ptám se, jestli je dole otevřeno, že jedeme do Turecka jak jsme včera říkali. Pokrčí rameny a jde s námi. Je pochopitelně zamčeno, tak nám odemyká a my můžeme jít. Sedáme do auta a jedeme.
Cesta vede podél pobřeží přes Kiten a Tsarevo na hraniční přechod Malko Tarnovo. Druhá varianta je delší - vede kolem Sozopolu na Malko Tarnovo, ale jde vnitrozemím. O druhé trase ale zatím nevíme, jedeme tedy kolem pobřeží. Zpočátku se naskýtají krásné pohledy na pobřežní skaliska, později poznáváme místní život na vesnicích. Chodí tu krávy, kozy, ovce, koně táhnou vozy. Vesnice jsou čím dál tím zapadlejší. Konečně nějaká dopravní značka. Border area - hraniční pásmo. Jedeme ještě pár kilometrů, silnice nám doslova mizí pod autem. Až zmizela úplně. Aha, někde je chyba. Chyba je na odbočce, musí se na chvíli odbočit od moře, přechod Malko Tarnovo je totiž trošku ve vnitrozemí. Vracíme se asi 20 kilometrů k Tsarevu, kde je odbočka na Malko Tarnovo. Jedeme správně, ale stále žádná změna, silnice se po čase opět začíná ztrácet pod kolama. Vidíme dva policisty u prapodivné budky se závorou. Jeden zvedá plácačku. Zastavuji a podávám pasy. Jen mávne ať jedeme. A jedeme dalších pár kilometrů. Tak tahle vypadá celnice mezi Bulharskem a Tureckem? No to jsou věci. Rozhlížíme se a kroutíme hlavami. To je bída, to Turecko. Je ale zvláštní, že se najednou objevuje ukazatel Malko Tarnovo 20km. Tak kde tedy jsme? Už víme, že nás ta improvizovaná celnice trochu uvedla v omyl. Nebyla to celnice, byla to jen běžná kontrola, aby policie věděla kdo se toulá v hraničním pásmu. Asi tak jako kdysi u nás třeba na Lipně. Jedeme tedy na Malko Tarnovo a pozorujeme nejen zdejší přírodu, ale i život lidí. Ten je s přírodou sladěn na naše poměry dost nezvykle, ale rozhodně mnohem výrazněji. Zamýšlím se jak asi sem dorazilo vzdělání, když vesnice mají 100 obyvatel a jsou od sebe 20 kilometrů. Asi to ani nejde, tady je vzdělání stejně na nic. Tady je třeba umět podojit krávu, zasadit kukuřici (které jsou tu všude lány) a ti nejlepší asi zvládají opravit traktor. A pokud ne, dojdou pro koně. Dojíždíme do městečka Malko Tarnovo a jedeme dále směrem na hranice. Podle ukazatele je to ještě 6km. K celnici vede úzká asfaltka, pochopitelně se statutem silnice pro motorová vozidla a tudíž povinností mít dálniční známku.
Celnice vypadá jako opravdu malý přechod mezi dvěma vesničkami. Přijíždíme k prvnímu okénku. Podat pasy do okénka nejde, jsou tam asi půlmetrové obrubníky. Řidič si musí vystoupit a pasy podat do okénka. Podávám pasy, paní si je kontroluje a chce technický průkaz a zelenou kartu. Dodávám i tyto dva dokumenty. Za chvíli se mi vrací dva pasy, techničák, zelená karta a USB flashdisk. Cože??? Tady? Proč? Paní se mých překvapených očí všimla a oddůvodňuje "to deklarácia". "Aha", odpovídám. Zajímavé. Asi si předávají data mezi dvěma státy. Beru všechno, sedám do auta a jedeme dál. Přijíždíme k budově s mnoha okny. auto před námi zastavuje, zastavím za ním a čekám co se stane. K autu přichází další celník a bere si pasy. Za chvíli si bere pasy i od nás. Za pár minut odjíždí auto před námi a i my se dočkáme pasů. Jedeme o kousek dál. Tam je budka se závorou a v ní další celník. Chce po mě "jůesbí". Podávám flešku a pasy. Pak chce techničák a zelenou kartu. To bude asi Turecká celnice, říkám si. Za chvíli vše kromě flešky dostávám zpátky a jedeme do zatáčky. Tam na nás čeká další budka. Až ta jeví Turecké znaky. A to jsem si myslel, že už to máme za sebou. Omyl, teď to teprve začíná. Budka je ale zavřená a vedle ní jsou kužely aby se nedalo dál projet. Auto před námi stojí u kuželů, my jen tupě zíráme a hledáme řešení toho labyrintu. Telefonující celník na nás gestikuluje že si máme zaparkovat tady. Vylézáme z auta a identifikujeme terén. Je tu pár budek, free shop, nějaká budova a spousta aut. Z toho se nedá moc poznat co má člověk dělat. Nápisy jsou všude v turečtině, což je něco jako maďarština, tedy aspoň co se srozumitelnosti týče. Slova jsou trošku kratší, takže se to lépe pamatuje. Přicházíme k budově kde je nejvíce lidí. Tam je přepážka s nápisem "Polís" kde nikdo není a pak dveře do třech kanceláří. Nad jednou je anglický nápis "příjezd i odjezd" a vedle je nástěnka s fotografiemi, kde všude na tomto přechodu objevili drogy a dokonce i lidi. Nevěřil bych že se člověk vejde i do kamiónu za tachometr, ale pašeráci to asi prostě umí. Jdu tam. Nesu pasy a podávám je pánovi za stolem. Ten si nás prohlíží a cosi povídá. Nereagujeme. Prohlíží pasy a chápe, že ani nemáme jak reagovat, nemůžeme mu rozumět. Až jeho slovu "šefdrajvr" jsem porozuměl a ukazuji můj pas a přikládám doklady od auta. Listuje v pasu a posílá nás do okénka kde nikdo předtím nebyl s tím, že nejdříve musíme mít razítko od policie. Jdeme tedy tam a dostáváme razítko. Jen trošku nesedí Lenky fotka, ale po domyšlení brýlí chlapík pokyvuje hlavou a i Lenka dostává razítko. Jdeme dál za pánem v kanceláři. Ten už je spokojen a cosi opisuje do počítače. Posílá nás vedle do kanceláře se slovy "...inspektor...", víc jsem nerozuměl. Jdu tedy tam. Tam je ale prázdno, jen v koutě sedí chlapík a kouká z okna. Posílá mě ven, že chce vidět auto. Přejíždíme tedy autem za budovu. Před námi stojí jiné auto a k němu tentýž pán přichází. Všechno si nechá otevřít a všechno chce vidět. I já otevírám všechny dveře, dokonce i ledničku v autě. Je spokojen a pouští nás. Jedeme. Další okénko, tentokrát chtějí pasy a doklady od auta. A jak se zdá, je asi i poslední. Celá tahle legrace zabrala přes hodinu.
Vjíždíme na území Turecka. Všudypřítomné vlajky symbolizují Tureckou atmosféru. Mě osobně ta atmosféra zalezla až pod nehty, necítil jsem se tam vůbec dobře. Ovšem příjemně mě překvapila silnice, na kterou jsme vjeli. Právě se dodělávala. Práce byla odvedena kvalitně, to je bez debat. Jedeme dál a obdivujeme. Věci se zdají být mnohem krásnější než se všude píše. Ústřední automotoklub na svých stránkách straší katastrofálním stavem silnic a dokonce i nedostatkem bezolovnatého benzínu. Z toho jsem měl docela hrůzu. 800km cesta mi na jedno tankování prostě nevycházela. Subaru má jen 50 litrů nádrž a víc se tam dát nedá. Musíme někde najít pumpu, jiná cesta není. Zároveň máme další problém - mýta se platí jen v Turecké měně. Nemáme vůbec nic, jen Eura a platební kartu. Směnárna na hranicích asi byla, ale seděl tam snad i spící pán a měl za sebou nějaká čísla. Vůbec jsme jim ani nechtěli rozumět a rozhodně jsme pána ani nechtěli v jeho meditaci rušit. A tak jsme to zkusili, třeba už si to od dávných dob rozmysleli a berou eura nebo karty. Jedeme dál. Silnice je stále krásnější, přejíždíme pár úseků v rekonstrukci a koukáme na spárujícího chlapíka, jak mrská maltu mezi kameny podél silnice. Docela pohodová práce jak se zdá. Jedeme dál a najíždíme na hotový úsek. Všude je čisto a oproti Balkánským zemím jsem překvapen obdivuhodným počtem ukazatelů a ostatních dopravních značek. Ve městě Kilklareli máme jet rovně a pak se napojit na dálnici, zatím ale jedeme po obyčejné silnici. Podle mapy se dalo odhadovat lecos, čekal jsem silnice jako v Bulharsku, ale ohromná dvouproudá silnice mě překvapila. Do Kilklareli přijíždíme za pár minut, cesta ubíhá ohromnou rychlostí. Přijíždíme ke značce "obec" s informací o počtu obyvatel a rozloze. Mám pocit že jich tam bylo 65000. Přijíždíme na křižovatku s moc chytrou věcičkou, která je ale vidět i u nás v Primorsku. U semaforů je počítadlo, odpočítávající vteřiny než skončí ta která barva. Chytré. Máme najednou zelenou, tak jedeme dál. Město je krásně uklizené a vyčnívají z něj tu a tam typicky Turecké věžičky. Inu Turecko. Městečko končí a my jedeme směrem na dálnici po silnici jako je přistávací dráha na letišti. Nádhera. Přemýšlím o nasazení vhodného úsměvu a šarmu v situaci kdy budeme platit mýto a nemáme místní měnu. To bude něco. A je to tady - mýtná brána. Mají tady styl jako v Srbsku, tedy na začátku si vyzvednu kartičku a na konci zaplatím ujeté kilometry. Všude visí podivné nápisy... Jedu tedy k závoře s nápisem "Cash" (hotovost). Mačkám na knoflík a čekám na lístek. Nic. Auto za mnou už nervózně troubí (vydržel asi 2 vteřiny). Závora přede mnou je zvednutá, že by se neplatilo? Projíždíme dál a v zrcátku pozoruji co se děje za námi. Auta jen projíždějí, ale jestli si berou lístečky, to už se těžko pozná. No uvidíme. Zpočátku kontrolujeme skla okolních aut, jestli třeba nemají dálniční známky. Nemají. No to jsem zvědav, co jim budeme říkat až budeme chtít platit a nebudeme mít kartičku. Nějak to dopadne. Jedeme kolem "Temelína" a do Istanbulu to máme necelých 150km. Dálnice je luxusní, okolí vypadá jako u nás v ČR. Lovíme jídlo. Včera jsme si koupili místní salám. Pan Cyril říkal, že salámy v ČR jsou mnohem lepší. Už jsme si tady jeden salám koupili a rozdíl nám nepřipadl nijak patrný, proto nám bylo divné, že to řeší. To jsme ale ještě nevěděli, co jsme si to koupili. Divně to po rozbalení zapáchalo, ale pravda, rozhodně to vypadalo jako salám. Ani jeden z nás si netroufl ochutnat. Máme tedy včerejší chleba - ten to jistí. Hlad nějak vyřešíme cestou zpátky. Jedeme dál směrem k Istanbulu. Čím více se přibližujeme, tím víc cítím problém s tím, že nemáme lístek. A je to tady - mýtná brána. No to je zvláštní, všichni jen projíždějí. Projedeme také. To je úleva. Všiml jsem se, že na mýtných branách je transparent - něco jako "Ypu uvi du 19. - 22. 9. unaegvhje". Moc mi to neřeklo, ale to bude asi ono! V těchto datech se prostě neplatí. Jedeme tedy směrem na Ankaru a obdivujeme okolí. Je to město opravdu veliké. Věřím že i jeho sláva se hvězd dotýká, hlavně špičkami uzoučkých věžiček. Z map jsme nastudovali, že směrem na Turecké hlavní město Ankara musíme nutně projet přes most přes Bospor, jiná cesta není. Jedeme tedy dále na Ankaru. Na Bosporu se platí mýto, ale stále nás provázející transparenty "bla bla 19. - 22.9. bla bla" nás ujišťují, že i Bospor bude zdarma. Projíždíme mýtnou bránou, opravdu se nic neplatí. Asi mají nějaký svátek.