Den první: Jedeme (16.8.2017)

Den první začal. Slunce vyšlo, ptáci začali zpívat. Pak ale všechno překazil déšť, a tak jsme vstali a pustili se do snídaně. Dnes bude den pravdy, ukáže se, co všechno jsme zapomněli naložit. A určitě nejen to. 

 

Máme nastěhováno, můžeme zahájit cestu. Je právě 10:10. Skoro celou trasu z naší domoviny mírně pršelo. Abychom se mohli kochat krásami podél silnice, připravili nám silničáři nejednu opravu silnice, objížďku, zúžení silnice, frézování, semafory a snížení rychlosti. Krásně jsme si to užili.

 

V Rakousku už nastaly lepší časy. Objížďky skončily a konečně jsme se mohli přesouvat po mapě rychleji. Vyšší cestovní rychlost jsme získali i tím, že jsme u města Stockerau tentokrát správně odbočili na dálnici směrem na Vídeň. Dokonce i Vídní jsme projeli hladce. Na parkovišti u města Fischamend pojídáme první část svačiny. Už jsme měli docela hlad, ale zase ne tak velký, abychom se kvůli jídlu zdrželi a Vídeň projížděli v největší dopravní špičce.

 

Je 13:30. Pokračujeme dál. Nezadržitelně se blíží hranice s Maďarskem. Po jejím překonání postupujeme stále blíže ke čtvrtině cesty. Dálnice je hodně plná, provoz brzdí kamiony a ještě více ti, jenž by neměli řídit ani na zahradě u svého domu. Mnozí nedokážou pochopit, že pokud bychom všichni jeli 130 km/h, bylo by to ve všech ohledech nejlepší.

 

Budapešť je jako ježek v kleci, nikdo neví, jak odtamtud ven. Dálniční bludiště jsme překonali a podle šipek směrem Szeged se podařilo labyrint odboček opustit. Další zastávka je na odpočívadle kousek za hlavním městem. Tady odpočívadlům říkají "pihenöhely". Narozdíl od Rakouska jsou v Maďarsku toalety za poplatek. Díky tomu jsme zjistili, že už zřejmě neplatí pěticentová euromince. Ale zato jsme našli u auta polský groš. Úroveň služeb oproti Rakousku trochu klesla, odpadky vylézají z košů a volně poletují po parkovišti. 

 

Jsme ve čtvrtině celé trasy a na hranice se Srbskem zbývá asi 150 kilometrů. Dálnice se začíná pomalu uvolňovat, přece jen už jsme se vzdálili od největšího města v zemi a provoz na jihu země je nižší. Potkáváme tu a tam auta, u nichž je zcela jasné, že jedou k moři. Tudy ale mohou jet i do Chorvatska, pro Slováky a Maďary je tato trasa vcelku rychlou cestou. Maďarsko je na průjezd vcelku dlouhé, i když jedeme 130 km/h, cesta se vleče. Už nemáme v plánu zastavit, pojedeme až na hranice. Občas nás trochu znepokojují fronty v protisměru. My jedeme pořád, ale na druhé polovině dálnice se nejdříve čekalo u nějaké opravy, kde se dálnice zúžila a pak ještě jednou, ale důvod jsme neobjevili. Szeged, poslední velké město v Maďarsku, už pozvolna míjíme a na dálniční rozbočce si vybíráme cestu směrem do Srbska. Druhá vede do Rumunska, kam se nám moc nechce, Srbsko úplně stačí. Zakrátko tu máme hranice. 

 

Na hranicích vidíme opět úkaz, kdy je moc aut na jednom místě. Říká se tomu dopravní zácpa. Naštěstí je opět opačným směrem, ale říkáme si, že i my tudy pojedeme, až se budeme vracet domů. Pohraniční policie funguje hbitě, jen si vzali pasy, prohnali nějakou mašinkou a jeli jsme dál. Ne však daleko, následovaly i srbské hraniční budky se závorou, kde udělali totéž, ale navíc nám dali do pasů razítka. Nic nám nechtěli, na nic se neptali a propustili nás k další jízdě. Pořád vyhlížíme mýtnou bránu, ale zdá se, že něco předělávají, takže byl první úsek dálnice úplně zdarma. První platba je až u Bělehradu. Všímáme si zajímavé věci - ač mýtné brány vypadají jako ze středověku, samy si přečetly naší registrační značku na autě a vytiskly nám ji na lístečky.

 

Srbsko má na dálnicích o 10 km/h nižší rychlost, maximum je tady 120 km/h. Cesta ale navzdory tomu vcelku rychle ubíhá. Úplně jsem zapomněl, jak hrozně se objíždí Bělehrad. Když jsem jel tudy poprvé, projíždělo se přímo centrem města, podruhé se jelo po staré dálnici, potřetí se stejně jako dnes jelo po nedokončeném obchvatu plném objížděk a je třeba uznat, že tato trasa je ze všech nejhorší. I když kdo ví, jak se za ta léta zahustila doprava v Bělehradu, určitě je nějaký důvod pro to, že Srbové veškerý provoz směrují po vedlejší silnici přes vesnice, i když už existuje dálniční trasa (ta je ale součásti jiné dálnice Chorvatsko - Makedonie). Objet Bělehrad nám trvalo přes půl hodiny, přitom po dálnici bychom tuto vzdálenost urazili za necelou čtvrthodinu. Srbská schopnost dokonale zamotat dopravu se ukázala i v jiných příležitostech. Tradičně potkáváme různě chaoticky rozmístěné značky omezující rychlost, většinou jsou tak, že jejich pořadí vůbec nedává smysl. Ještě častěji ale řešíme zapomenutá ukončení omezení rychlosti. Tady to totiž nikoho nezajímá, že stavebníci nových silnic chtějí, aby jim řidiči za zády nejezdili rychle. Na čtyřicítku místní zareagují zpomalením ze 100 na 80, ale po půl kilometru jako by platnost značky pomalu začala vyprchávat a po kilometru jsme zase na stovce, i když podle pravidel stále platí čtyřicítka. I kdyby tady žádné omezení nebylo, stejně se smí jen 80. Pro středoevropana hotová džungle, pro místní nic zvláštního.

 

Za Bělehradem se opět dostáváme na dálnici. Jsme za polovinou cesty, druhá čtvrtina přece jen uběhla o dost rychleji. Konečně jedeme téměř celou trasu po dálnici, nebýt obchvatu Bělehradu, byli bychom ještě rychlejší. Dálnice nás ještě nějakou dobu čeká, ale za městem Niš v neznámém místě končí, v dalším neznámém místě začne a zase někde skončí. Srbové dálnici stavěli i předloni, kdy jsme tudy jeli. Dnes už pokročili, jen nevíme, jak moc. Mapy.cz říkají, že je dálnice přerušena u města Prosek a najedeme na ni u obce Crvena Reka. Stejně se tváří i mapy Google. Neshodují se ale v ukončení nově postaveného úseku dálnice. Mapy.cz říkají, že je konec až u Staničenje, ale Google říká, že úsek končí už u obce Čiflik, což je o více než deset kilometrů méně. My už víme, jak to ve skutečnosti je. Původní dálnice končí úplně stejně jako před dvěma lety u Proseku. Tam vjíždíme na cestu mezi vesničkami, srovnatelnou s trasou Hrdějovice - Hluboká nad Vltavou. Úzká silnice, tato je navíc plná aut a kamionů. Začíná zmatek dopravních značek, někteří řidiči jsou nervózní, když se náhodou najde někdo, kdo by je snad chtěl dodržovat, což je paradoxně nebezpečné, protože všichni pak docela riskantně předjíždějí. Je třeba jet s davem. Vzpomínám si, jak byla tato cesta dlouhá a příšerně se vlekla. Stavebníci ale udělali velký kus práce, ujeli jsme ani ne pětadvacet kilometrů a už se vracíme na krásnou novou dálnici. Nový úsek překlenuje právě to nejhorší, co v přejezdu pohoří Stara Planina bylo. Ušetříme několik desítek minut. 

 

Staničenje je opravdu poslední kousek jižního Srbska, kde leží dálnice. Shluk značek a z poloviny nefungujících dopravních blikátek oznamuje, že přibrzdíme. I tady se ale hodně změnilo. Jedeme totiž po nové polovině dálnice. Druhá polovina dálničního profilu se nyní buduje, a to přestavbou z původní silnice. Předloni jsme ještě jeli po původní silnici a dívali jsme se, jak se vedle buduje polovina dálnice. Dnes vidíme z nové budoucí dálnice, jak původní silnice pozvolna mizí a vzniká z ní druhý směr dálnice. Až bude přestavba hotová, svezeme se z Crvene Reky až do Pirotu. Pirot se najednou stává docela přístupným městem, už nepůsobí jako pevnost kdesi v horách, která bezpečí získala tím, že se dobyvatelé cestou unudili k smrti. 

 

Náš cíl je zdřímnout si po dosažení hranice s Bulharskem. Pirot už není od hranice daleko. Cesta z Pirotu do Dimitrovgradu, příhraničního městečka, je slabá půlhodinka. Tempo je opět volné, i v těchto místech je třeba postavit dálnici, a tak na tom pracují. Sice pomalu, ale pracují. Dálnice už měla stát asi tři roky, ale cosi se nepovedlo a asi firmy, které ji měly stavět, znenadání skončily. První, rakouská Alpine Bau, skoro ani nezačala a hned zkrachovala. Druhá, Trace Group, se stavbou skončila, protože nesplnila patřičný stav rozestavěnosti. Stavby tzv. Koridoru X se chopily nové firmy, ministerstvo pro výstavbu stanovilo nové termíny, ale jak už to tak bývá, hodně je jich už minulostí a dálnice stále není. Dimitrovgrad se nám ale stejně povedlo projet. Teď už jen několik málo kilometrů na hranice. Blíží se půlnoc a my už jsme u hraniční závory a já podávám do okénka pasy. Dostáváme razítka, závora se zvedá a jedeme dál.

 

Připraven na fígl se samozvedajícími se závorami před hranicí s Bulharskem hledám, kudy k závoře. Závoru jsem ovšem nenašel. Fígl se asi okoukal, tak vymysleli něco nového. Jedná se o labyrint čehosi s betonovými bloky, jehož funkci jsem asi vůbec nepochopil. Tak jsem ho objel úplně stejně, jako to udělalo auto před námi. Sice jsme se ocitli v pruhu pro autobusy, ale vcelku rychle jsme z něj vykličkovali tam, kde byly na zemi bílé symboly autíček. Půlnoc je za deset minut a já podávám do okénka znovu pasy. Paní si je důležitě prohlíží a podává nám je zpět, spolu s nějakými papíry. Zatím jsme zjistili jen to, že je na nich napsáno, jak se mají lidé v Bulharsku chovat. Třeba že je povinné celodenní svícení pro všechna auta a že si máme pořídit dálniční známku. Zajímavé je, že informaci o tom, že si máme přeřídit hodinky o hodinu dále, jsme tam nenašli. Popojíždíme od závory dál a dojíždíme ke třetí závoře. To není úplně obvyklé. Podávám pasy, ale pán v budce nás posílá dál. 

 

Hranice jsme projeli, do půlnoci zbývá jen pár minut. My ale záměrně děláme přestávku. Čeká nás ještě jeden úkon a byla by chyba ho dělat před půlnocí. 

 

Nastává den druhý.