Den osmý - vedro

Hned ráno tu máme mezinárodní skandál. Slováci prý snědli (nám) Čechům všechny čokoládové i marmeládové dobroty. Na pokoj jsem se z ranního nákupu vrátil s pudingovými. Byly také moc dobré. Jen se nám zdály o něco měnší, a to byly ještě o fous dražší. Alespoň jsme trochu vybočili ze stereotypu.

V hotelu měli na čtvrtek a pátek ještě volno, Ivano nám potvrdil a samozřejmě i naúčtoval další dva dny. Odjezd bude namísto zítřka až v pátek dopoledne. Říkali jsme si, že by byla škoda nechat si zkrátit dovolenou špatným počasím, tak si ji takto prodloužíme.

Jdeme na pláž. Dnes je snad ještě plnější, než byla včera. Obloha stále bez mráčku. I dnes jsme našli místo kousíček od sprchy. Dnes jsme si vzali i slunečník. Jen se bojím, aby při zapichování do písku nepřestala voda téci ve sprše a nezačala tryskat pod slunečníkem. V hospůdce vedle nás sedí u stolku Češi, táta s malým klukem zrovna hrají divadlo. V hlavní roli je nebojácný bagr.

V baru hrají podle stejného seznamu, jako včera. Dokonce už víme, co budou hrát za chvíli, protože už včerejší sadu hráli a teď ji hrají znovu. Hlavní pracovní síla jim odešla domů, tak jsou asi rádi, že se něco děje a nebudou na to sahat, aby to nepřestalo hrát úplně.

Vlaje zelená vlajka. V moři je čilý ruch, možná více lidí, než tu bylo včera. Zato mráček tu není ani jeden. Zmenšily se vlny, odhadujeme, že je i nižší hladina, protože včera už moře dosahovalo k prvním slunečníkům, pevně přibitým do pláže. Den utekl jako voda, sluníčko se schovává čím dál více za duny a my jdeme z pláže do hotelu, abychom pozvolna povečeřeli.

Na ulici totiž grilují kuřata, dokonce na několika místech. Vypadají moc krásně. A tak si už jedno poloviční neseme. Na minibalkóně jsou židličky a ministoleček, což je ideální místo ke snězení. Kuře zdejší chutná asi tak stejně, jako kuře středoevropské. Máme k němu ještě okurku.

 Večer jsme se rozhodli věnovat průzkumu místního kulinářského umění. A tak teď bloumáme, co si ještě dáme k snědku. Stánky oplývají lecčíms, ale my bychom si dali něco sladkého. Prodávají tu cosi, co vypadá jako náš tradiční trdelník. Hned to musíme mít. Bereme jeden se skořicí. Zrovna čekáme, až se dopeče. Těsto tu mají namotané na držáku, ten strčí do pece a pak ještě horký produkt potřou skořicí, nebo něčím jiným, dle přání zákazníka. Bulharský trdelník chutná asi jako ten náš. Jdeme dál. Na palačinky. Palačinek je totiž nepřeberné množství druhů, proto zkoušíme něco, co jsme ještě neměli. Palačinku s čokoládou a šlehačkou. Šlehačku tu mají krásně tuhou, asi bude i o něco tučnější. Máme za sebou další chuťový zážitek. A začínáme mít pocit, že se ani nedovalíme do hotelu.

V rámci odčinění sladkých hříchů jdeme nejdelší, ale zato nejhezčí cestou směrem do hotelu. Cesta vede po pobřežní promenádě, kde je úplná tma. Je vidět jen pár světýlek. Jsou to lampióny, které lidé vypouštějí do vzduchu nad moře i nad město. Krásná podívaná. Cesta je lemována lampami, ale nesvítí ani jedna. Občas kolem nás projede čtyřkolka "rikša" z nedaleké půjčovny těchto vozítek. Většinou jsou to rodiny s dětmi, mají zábavnou kratochvíli. Najednou od poloviny trasy svítí úplně každá lampa. Město žije, i když je tma, ale na promenádě je krásný klid.

Přicházíme do centra, tady už se ale mísí hudba ze všech míst a vzniká nepřehledná hudební situace. Už míříme do hotelu a cestou kontrolujeme, zda pekárna u nás v domě dohnala ranní indispozici a je již napečeno. Není. Kdo ví, třeba už zítra neotevřou. Ale to by byla škoda, zatím nám odsud všechno chutnalo. Pro rozluštění záhady musíme počkat na zítřek.