Den osmý: Slunce už od rána (23.8.2017)

Ač předpovědi tak pozitivní nebyly, slunce svítí už od časného rána. Z balkónu je vidět, že na pláži už se něco děje. Jen ještě není takové teplo, jaké bylo před prškou. Sluneční paprsky tento nedostatek ale brzy vyřeší. Protože už úplně přesně vím, kde je pekárna, jdu pro ranní dávku pečiva. Zachutnaly nám jablečné koláče, budou - li je mít, beru je. Mají ale jen jeden, proto přidávám ještě jeden čokoládový. 

 

Z balkónu pozorujeme, jak slunce pomalu proniká na pláž a mezi domy. Pozvolna dojídáme snídani a chystáme se na pláž. Všechno je stejné - sbalit ručníky, foťák, v autě naložit slunečník a můžeme vyrazit. Dnes je účast hojná. Přesto u sprchy nacházíme své místečko volné. Na vlhkosti písku je znát, že včera pršelo. Na povrchu je suchý, ale v hloubce trochu vody ještě zůstalo. Snažím se mokrý písek překonat tyčkou od slunečníku. Do mokrého písku se jí moc nechce. 

 

Detailní předpověď počasí říká, že kolem poledne ještě nějaké mraky přijdou. Už je v dálce vidíme. Snad nám dnes neudělají nějakou neplechu. Je poledne a mraky opravdu zakrývají slunce. Až v dálce je vidět konec obrovského mraku, který má na zakrytí slunce největší vinu. Předpověď měla pravdu. Naštěstí měla pravdu i s tím, že se mraky brzy odstěhují. Odstěhovaly se, ale pak ještě přišly další. A tak jsme pořád slunečník vytahovali a stahovali, jak se zrovna mraky naskládaly po obloze.

 

Jak už to tak bývá, i dnes se slunce schovalo za dřevěnou boudu a už na pláž nesvítí. Početná skupina lidí ještě na pláži zůstává, ale pro nás je to znamení, na jehož základě si vše sbalíme a půjdeme si dát jednu osvěžující sprchu na pokoj. V druhé části dne máme v plánu naše pravidelné toulky městem. 

 

Začínáme jako vždy něčím vydatným k jídlu. Napadá nás zajít do slovenské restaurace. Českou jsme zkoušeli před dvěma lety a žádný zázrak se nekonal. Zkusíme tedy naše sousední bratry. Tak nějak mlhavě si pamatujeme, kde asi tak byla. Zkoušíme ji najít, až zjišťujeme, že je skoro naproti našemu oblíbenému stánku se suvenýry. Uvnitř pod pergolou je zakouřeno, proto sedáme k malému stolku před vchod. Nabídka vypadá lákavě. Po neustálých návštěvách grilu bychom si klidně dali něco více domácího. Třeba něco s omáčkou. Ale co to? Svíčková za 14 LV? To jsou skoro dvě stovky! Ostatní jídla jsou za podobné ceny. Ne že bychom za každou cenu museli šetřit, ale vždyť stačí přejít ulici a najíme se ani ne za polovinu.

 

Přesně to jsme udělali. Sedíme na zahrádce kousek od moře a poroučíme si kuřecí maso s houbami a rýží, pak kotletu a pita chléb se strouhaným balkánským sýrem a k tomu všemu ještě pití. Úplně jsem zapomněl, že tady (a asi na celém Balkáně) se servíruje trochu jinak, než jsme zvyklí z domova. Tady se jednou objedná, pak přinesou jídla postupně a nakonec se zaplatí. Nebývá zvykem, že by si host ještě něco přiobjednával, naopak také nebývá zvykem, že by všechno přinesli najednou. Pita chléb je jedno jídlo, kus masa je druhé jídlo. Možná tu ani nikoho nenapadne, že bych chtěl pita chléb použít jako přílohu. Když na stůl dorazilo maso s rýží a pita chléb bez kotlety, vzpomněl jsem si. Signálem k přinesení kotlety je až snědení předkrmu. Dostávám ochutnávku kuřete na houbách s rýží. Vynikající. Pita chléb s balkánským sýrem mi ale také chutná. Ale maso je maso. Moje maso za chvíli dorazí, jen co zmizí předkrm. A opravdu, už vidím, že ho paní nese. Pořádná porce masa leží na talíři pěkně ozdobeném zeleninou. Vedle masa leží i dvě papričky. Budí ve mně patřičný respekt. Ale jen zpočátku, později dostávám odvahu a ukrajuji z nich další a další kousky. Určitě jsme dnes vybrali večeři dobře. Ale jak už to s námi bývá, i dnes je třeba dát si nějakou sladkou tečku.

 

V lednici ještě máme polovinu berušky. Palačinku k ní kupovat nebudeme, ale dáme si ještě před příchodem domů zmrzlinu. A ne jen tak ledajakou, dáme si onu speciální thajskou. Už stojíme u stánku. Za ním stojí dva mladíci, zrovna někomu plní zmrzlinová přání. Stojíme ve frontě za druhým, ale zrovna se uvolnil ten první. Ani se na mě nepodíval, nic neřekl, jen tak nějak někam koukal. Čekám, co tedy bude. A ono pořád nic, pořád jen někam koukal. Kdyby koukal ještě o vteřinu déle, asi už bych odešel. Ale on mě najednou probodl pohledem, asi měl pocit, že snad zdržuji já. Konečně jsem mu měl tu možnost vyslovit svou objednávku. Pěkných pár vteřin jsem ještě přemýšlel, jestli není nakonec lepší od takového náfuky odejít. Úplně nám zkazil dojem z jinak pěkné zmrzliny. Vůbec jsme nevnímali, jak rozkouskoval sušenku a banán a všechno zamíchal a rozetřel, aby z placky nakonec naškrábal ruličky zmrzliny. Ještě že o kousek vedle je jiný stánek. Sem už nepůjdeme, i kdyby zmrzlinu dělal ze zlata.

 

Večerní siesta pokračuje na balkóně. Dojídáme berušku a přemýšlíme o dalších dnech. Zítra bude poslední den, kdy se tady půjdeme koupat do moře. Pak už jen zabalit a vyrazit na dlouhou cestu domů. Čas letí jako voda.