Den jedenáctý: Stany ve stanech (26.8.2017)

Horgoš je skoro na dohled. Dokonce si říkáme, že pětihodinová fronta vypadala před dvěma lety jinak. Stáli jsme dál od hranic. Dnes stojíme už alespoň u místa, kde je na dálnici označení hraničního přechodu a je snížena rychlost. Venku se to zase hemží. Ale to už my dobře známe. Odstavným pruhem se potulují skupinky, pak tudy proletí turecký kamion. Pak dvě auta a pak zase kamion. Nemají potřebu si lámat hlavu s nějakými pravidly provozu. Postupně popojíždíme. Odhadujeme, že ve frontě budeme stát dvě hodiny. To by nebylo vzhledem k našim předchozím zkušenostem tak zlé. Ale i tak jsme ve frontách strávili času až moc. 

 

Pomalu popojíždíme. Pohraniční policie dost zvláštně organizuje provoz na hranici. Za námi všechno zastavila a utvořila volný prostor. Vůbec nevíme proč. Další auto za námi se objevilo asi až za deset minut. My postupně pokračujeme k hraniční závoře. Je stále blíž a blíž. Hodina po půlnoci je pryč a my jsme skoro u závory, která nás má propustit k hranicím Maďarska. Zatím jsme stále ještě v Srbsku. Podáváme pasy do okénka, kde si nás pán pořádně prohlíží. Něco povídá, zavře okénko a pořád povídá. Netušíme komu, nikdo s ním v budce není. Pak se okénko zase otevírá a pán nám podává pasy.

 

Vidíme zvláštní věc. Závora se zvedla a my můžeme jet. Před námi nikdo nestojí. Tak jedeme. Hraniční čára Maďarska je opravdu vcelku volná. Tomu ani nechceme věřit. Před námi je ani ne deset aut. Kontrola některým dost trvá, ale my jsme za minutu venku. Volno! Svoboda! Jsme v Maďarsku. 

 

Je na čase zajistit si skromný nocleh. Spokojíme se s místem, kde se dá zaparkovat. Určitě to nebude hned u hranic. Rovnou pojedeme dál a zkusíme ujet třeba třicet kilometrů a pak najít nějaké vhodné místo. Energie naštěstí ještě je. A tak zkoušíme první odpočívadlo u benzínky. V Maďarsku jsou benzínky moderní, je na nich vždy spousta místa k parkování. Ale tady je zrovna neuvěřitelně plno. Mezi auty stojí stany a mezi nimi pobíhají také stany. Většina dam se za tyto stany převlekla a tak nějak tu pobíhají. Některé stany si vlezly do stanů a spí. Jiné spí mezi auty venku. Není tu místo ani pro jediné auto. Jedeme dál. Ani jsme si v tom zmatku neudělali jedinou fotku spících, ale stejně byla taková tma, že bez blesku by nic vidět nebylo. A focení s bleskem by se asi nikomu nelíbilo.

 

Další odpočívadlo je na tom úplně stejně. Zkouším auto nacpat do mezery asi po Fiatu 500, ale nepodařilo se. Jedeme dál. Vjíždíme na další odpočívadlo. Zase to samé. Tak jedeme dál. Na dalším odpočívadle je dopravní zácpa. Snažíme se projet a asi za pět minut je volno. Ale jen pro průjezd. Na parkování ne. 

 

Jsme na odpočívadle, kde jsme nocovali před dvěma lety - u města Kecskemét. Ani tady není volno. Hektarové parkoviště je plné. Ne že by bylo nějak větší než ta předchozí, ale jen se podivujeme nad tím, že je tohle v jedenadvacátém století vůbec možné. Je. Celá dálnice M5 v Maďarsku je toho důkazem. Jedeme dál, už mám pocit, že bude lepší objet celou Budapešť, než ztrácet čas projížděním odpočívadel. 

 

Ještě je tu jedno před vjezdem na okruh M0 okolo Budapešti. Všechna oficiální parkovací místa jsou plná, ale jedna skulinka by tu byla. Zkusíme to. Auto by se vešlo do mezery mezi další dvě, ale je třeba zajet co nejvíce ke kraji, aby moc nečouhalo do průjezdu. Musíme udělat kompromis a zaparkovat tak, aby nám nespadlo ze srázu a aby nepřekáželo. Dvakrát popojíždím, vždy asi tak o dva centimetry. A jsme nadoraz, dál už nemůžeme. Zadní část auta ještě pořád přesahuje čáru, ale nejsme jediní, takových je tu více.

 

Pohled do okolí je tradiční. Stany, v nich stany, tu a tam někdo jen volně leží na zemi, támhle leží někdo na stole, na lavičkách, tady čouhají nohy z auta, tady čouhá hlava. Nám tedy nic čouhat nebude. Je tu strašné horko, proto si necháme jen škvírky v oknech, zamkneme a jdeme spát. Jen v tom horku usnout.

 

Usnutí se nakonec nejspíš podařilo. Je ráno, světlo, docela horko a okolo čilý ruch. Je třeba asi co nejrychleji zmizet. Snídani si dáme jinde. Třeba až někde za Vídní. Budapešť objedeme už za chvilku a pak už je jen Vídeň, kde už by snad nemělo být tak plno. Startujeme a jedeme. Dálnice je plnější, ale jedeme pořád tak nějak dostatečnou rychlostí. Jen u sjezdu z dálnice na městský okruh M0 se vytvořila menší kolona. Budapešť máme za sebou a na hranice s Rakouskem zbývá hodina. 

 

Špatné zprávy přicházejí vždy shora. Nad dálnicí jsou informační tabule a občas zobrazují nějaké potřebné informace. Pokud žádná zajímavá informace zrovna není, svítí na nich třeba nápis "Někdo vás má rád, řiďte opatrně.". Ale teď tu píšou "Queue on the country border", tedy "Kolona na hranicích státu". Ale před námi jsou dva státy. Mysleli tím Slovensko, nebo Rakousko?

 

K naší smůle tím mysleli opravdu Rakousko. Stojíme. Na hraniční čáru je to pět kilometrů. Vybíhám do kufru pro buchtu k snídani. Už máme hlad, kdo ví, jak dlouho tu budeme stát. Pět kilometrů jedeme rovných čtyřicet minut. Na konci stojí parta pohraničníků, kteří jen nahlížejí do aut. Nikoho nezastavili, jen koukají. A my jedeme dál. Snad poslední zácpu plánujeme ve Vídni. Ale ještě před Vídní si dáme chvíli přestávku na odpočívadle. Jsou tu celkem tři auta, příjemná změna. TOI - TOI budky jsou ale odporné.

 

Vídeň je nad naše očekávání průjezdná úplně skvěle. Nikde nečekáme a dokonce ani nebloudíme. I u Stockerau tentokrát sjíždíme správně směrem na Horn. Dálnice končí a na naší cestě už nás žádná nečeká. Teď už jen klasické silnice. Cesta do Hornu je ještě dlouhá, přece jen dálnice je dálnice. V Rakousku mají mimo obec povolenou stokilometrovou rychlost, což není ke zdolávání vzdálenosti vůbec špatné. Jsme na obchvatu Hornu.

 

Hraniční přechod se blíží. Snad u nás také neměli nápad obnovit hraniční kontroly. Všechny zácpy už nám stačily a nechceme se účastnit nějaké další. Na hranicích zácpa opravdu není. Jen se u Halámek opravuje silnice, je tu omezená rychlost a doprava se vleče. Pořád nějaké semafory, padesátky, tu a tam nějaká fronta. Ale nic zásadního, pořád tak nějak jedeme. Protože jsme už skoro doma, hraje nám i rádio místo už několikrát oposlouchaných cédéček. Zrovna dávají dopravní zpravodajství. "Pokud jedete přes Třeboň, pěkně si počkáte, je tam obrovská kolona.". To je ale náhoda, my zrovna za chvíli pojedeme přes Třeboň. Čekat se nám nechce. Zrovna tady se dá nějak odbočit na Borovany a Třeboň objedeme. Odbočujeme, ale to asi nebude ta správná cesta. Potkáváme houbaře, pak se protahujeme vesnicí a zase jsme tam, kde jsme byli. Pěkná odbočka. Podle mapy jsme našli konečně tu správnou, byla asi o 200 metrů jinde. Konečně jedeme správně. Cesta je úzká, ale jde správným směrem. Přes Kojákovice se dostáváme do Domanína, pak přes Libín do Štěpánovic. Domů je to rovných deset kilometrů.

 

Jsme doma. Za cestu zpět máme ujeto rovných 1650 km. Celková spotřeba 5.5 litru na 100 km. Dostali jsme oběd a je na čase jít spát. 

 

Co říci na závěr? Cesta autem k moři do Bulharska je vždy docela dobrodružství. Je zvláštní, jak se mění. Dříve se jezdilo přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a do Bulharska. Dvousetkilometrový rozdíl oproti cestě přes Maďarsko vyvažovala rychlost trasy. Chorvatsko je dnes ucpané a stav dálnic na trase přes Maďarsko svádí k volbě kratší trasy Rakousko - Maďarsko - Srbsko - Bulharsko. Má nejlepší předpoklady - téměř všude jsou dálnice. My jsme trasu projeli za čistý čas 24.5 hodiny. Podle mapy bychom měli jet jen 16.5 hodiny. Zbylých 8 hodin jsme opravdu věnovali čekání. Dá se tedy konstatovat, že silnice se sice lepší, ale aut je čím dál více a výstavba silnic nestíhá jejich počet uspokojit. Ve výsledku se trasa kilometrově výrazně zkrátila, časově se ale výrazně prodloužila. Hodně se začíná mluvit o bezproblémové trase přes Rumunsko. Tak možná někdy příště.