Den dvanáctý - invaze

Krátce po půlnoci se naše cesta opět zasekla. U městečka Horgoš, posledního v Srbsku, stojí fronta aut. Zdá se nekonečná. Lidé pobíhají kolem, procházejí se, šťourají se v zavazadlech, kouří, povídají si. Kde to jsme? Je to vůbec možné? Tolik šátků nemají ani v domově důchodců. Co žena, to šátek. Málokterá se obejde bez něj. Muslimky sedí i za volantem. Auta jsou nejčastěji z Německa a Francie, často bývají i z Belgie. Tu a tam Rakušáci, ale ti bývají spíše bez šátků. Uplynulo asi čtyřicet minut a my jsme popojeli o sto metrů. Ještě tu ale nejsou ani značky se snížením rychlosti, které bychom před hranicemi čekali. Tak to odhadujeme také na dvě hodiny.

Venku je třicet stupňů. Jedna hodina v noci a takové vedro. Uběhla hodina. Teplota klesla o stupeň a v autě tak o dva stoupla. Výměník klimatizace už nemá kam předávat teplo, ve vzduchu je ho už tak hodně a jak nejedeme, nechladí se. A okolo je snad tisíc aut a několik tisíc lidí. My raději sedíme v autě. Narozdíl od ostatních neumíme arabsky, tak bychom si s nikým stejně nepopovídali. Postupně cukáme dál, vždy tak za dvě minuty o tři metry. Jsou tři hodiny a my máme budky s pohraničníky na dohled. Nastává rychlá kontrola - pasy, kouknout do auta, jeďte. Ale kam? Vždyť před námi není kam jet, všude jsou auta. Když se auto před námi pohne, popojedeme. Čas letí, chce se nám spát. Asi nejen nám. Je půl čtvrté ráno a situace se prakticky nemění. Venku stále vedro, kolem 27°C. Než se rozední, asi se odtud nedostaneme. A opravdu. Půl páté. Je vidět, že se začíná probouzet den. My už si ale tento den užíváme od jeho první vteřiny. Začínáme ale vidět i jiné světlo. Pomyslné světlo na konci tunelu. Vidíme hraniční bránu Maďarska. V pět hodin už máme závoru téměř na dosah. Přijíždíme k ní. Sympatický pán na naše "dobrý den" odpovídá také tak nějak "dobrý deň". Chce vidět kufr. Otevírám kufr, kde jsou naše sbalené kufry a pár taštiček okolo. Ptá se, kde jsme byli, jestli v Řecku, nebo v Bulharsku. Říkám, že v Bulharsku u moře. "Alkohol, cigarety, máte?" "Ano, koupili jsme pivo, suvenýr." "Šťastnou cestu!" Ufff, dostal jsem do ruky pasy a závora se zvedla. Svoboda!

Krátce po páté hodině opouštíme poslední hraniční přechod. Podle plánu už nás nemá nic zbrzdit. Teď se ale musíme zbrzdit sami, jinak to nejde. Cítím únavu, vždyť jsem ve střehu přes dvacet hodin. To už není na moc bezpečné řízení. Nechtěl jsem moc sejčkovat, ale měl jsem pocit, že takovou myšlenku mají všichni, kteří projeli hranicemi. Také to bylo vidět hned za závorou - kde bylo místo, tam stálo auto a někdo v něm spal. Rozhodli jsme se ještě popojet, raději budeme někde na pumpě, než abychom stáli někde u lesa, nebo u smradlavých kadibudek. Úroveň Maďarska je ale vysoká, to, co je vidět v Srbsku, v Maďarsku už není. Všudypřítomné odpadky už nejsou, nejsou ani smradlavé budky, ani "minová pole" vedle odpočívadel, kde si chodí ulevit ti, kteří nemají žaludek na příšerné, místy až strašidelné kadibudky. Maďarsko je moderní země, skoro všude je uklizeno a lidé si tu ani nedovolí něco někam pohazovat. Dokonce se změnilo i chování řidičů. Najednou všichni objevili páčku vlevo pod volantem a začali předjíždět s použitím blinkrů. I Turci se zpomalili a jejich kamiony nepůsobí jako zbraně sebevražedných útočníků.

Jedeme tedy dál směrem na Budapešť. Dálnice je nezvykle plná. Ani ne dvacet kilometrů od hranic je obrovské odpočívadlo s restaurací, benzínkou a parkovištěm. Vjíždíme tam. Plno. Auta stojí i u stojanů na tankování, jen aby se dalo okolo projet. A zase samý šátek. Jsou všude. Jedeme pryč, i kdyby tady bylo volné místo, rozhodně se tu v klidu nevyspíme. Druhé odpočívadlo je ale úplně totéž. Plno. Třetí už jen objíždíme po dálnici a konstatujeme, že bylo možná o fous lepší, ale stejně daleko za svou provozní kapacitou. Chce to jet mnohem dál. Dávám si cíl padesát kilometrů a pak teprve zkusit další.

Jsme na půl cesty do Budapešti. Pětaosmdesát kilometrů od hranic, u města Kecskemét, zastavujeme na odpočívadle u benzínky. Je 5:54 ráno. Obsazeno je něco přes sto procent míst. Auta stojí i tam, kde by se rozhodně stát nemělo. Přesto ale nacházíme místo, protože z něj zrovna někdo vyjíždí. Zaparkováno. Skočíme si na záchod a jdeme ulehnout.

Pumpa překvapila svou moderností. Ze Srbska jsme byli zvyklí na leccos, ale tady, v Maďarsku, je to úplná paráda. Budova pumpy je dohromady s restaurací, kde to úžasně voní. Je znát, že Maďaři jsou odborníci na jídlo. Zvlášť na to, které krásně voní. A záchody tady mají zadarmo. Jen jedna věc mě na místních záchodech fascinuje. Vstup do nich vypadá jako do výtahu. Přitom jsme nikam nejeli, když se dveře zavřely.

Jdeme spát. Položit sedačky, přikrýt dekou a zavřít oči. Zpočátku mi nešlo usnout, spánkovou krizi jsem překonal a teď se mi spát nechce, ale cítím, že vlivem únavy už nemám včasné reakce. Tak dlouho jsem přemýšlel o tom, jak usnout, až mi bylo hrozné horko. Je něco po sedmé ráno. Spali jsme přes hodinu. Venku je znát sluníčko, i když je trochu pod mrakem a mlha. Hodina a kousek spánku pomohla. Znatelně. Jdeme na pumpu na záchod a umýt si alespoň obličej. Trošku se protáhneme a vyrazíme.

Je 7:37 a my už jsme na dálnici. Jedeme necelých 130, protože na dálnici zrovna začíná vcelku velký provoz. Dalším cílem je Budapešť. Kilometry ubíhají. Budapešť je za námi, držíme se teď směrem na Györ. To už je město, kde se s Maďarskem skoro rozloučíme a kousek za ním vjedeme do Rakouska.

Rakousko nás vítá vibrující dálnicí. Naštěstí se po krátké době rovná a doprovází nás až do Vídně. Už nikde nezastavujeme, tohle už zvládneme, vždyť už jsme skoro doma. I průjezd Vídní je bezproblémový, už jsou i značky na Prahu, tak po nich krásně vyjedeme z Vídně. Víme, že u Stockerau sjedeme z dálnice a pojedeme už na Horn, kudy se pak dostaneme až na hraniční přechod Halámky - Neunagelberg.

Za Stockerau je ale překvapení. Objížďka. Jedeme někudy jinudy. Ale snad nás cedule odtud vyvedou. Vyvedly. Ale zdálo se mi podezřele blízko do Znojma. Z Google maps na telefonu čtu, že jsme opravdu špatně. V Guntendorfu to chtělo odbočit jinam, ale v odbočování v průběhu objižďky opravdu nejsem odborník, takže se mi to nepovedlo. Šestnáct kilometrů navíc. Ale oproti hodinám na hranicích je to jen čtvrthodinka. Projíždíme Horn, to už víme, že jsme správně. Nakonec Schwarzenau. A jsme na hranicích.

Halámky jsou první obcí v naší domovině. Venku je krásně, teploty se drží slabě pod třicítkou. Projíždíme okolo pískovny Tušť a říkáme si, že už jsme se docela dlouho nikde nekoupali.

Zvládli jsme to. Čas cesty byl 28 hodin a 40 minut. Z toho hodina a kousek na spaní. Spotřeba pro obě cesty včetně stále nastartovaného auta (hlavně kvůli klimatizaci) ve frontách je neuvěřitelných 5.4 l/100 km nafty. Tankovali jsme celkem čtyřikrát, z toho jednou v ČR. Celkem jsme ujeli 3286 km.

Určitě jsme prožili něco nezapomenutelného, co se při cestě letadlem jen tak nestane. I když mnohdy není co závidět, jsme rádi, že jsme náš příběh prožili.