Den druhý: Příjezd a odpočinek (17.8.2017)

Náš trik na zahájení druhého dne byl zcela prostý. Kdybychom koupili dálniční známku před půlnocí, máme ji zbytečně o jeden den kratší. Vyplatilo se pár minut počkat a až pak teprve navštívit budku s nápisem VIGNETTES. Ve stejné budce jsem kupoval známku i předloni. Uvnitř sedí znuděný pán a prohlíží si mě. Žádám ho o jednu "vinětku". Prohlédl si mě ještě jednou a něco zadrmolil. Ani peníze nechtěl. Požádal jsem ho raději znovu. "No Turkey transit" - to bylo jediné, co z něj vypadlo. Anglicky se mu povídat moc nechtělo, a i kdyby tímto jazykem něco uměl, stejně by mi asi nic jiného nechtěl sdělit. Když viděl, že mám o dálniční známku stále neodolatelný zájem, poslal mě na nedalekou čerpací stanici Shell, ať si ji koupím tam. Před Shellem byla ještě jedna pumpa, zkusil jsem štěstí tam a bez problémů jsem známku koupil. Doteď nemám tušení, co se ve skutečnosti snažil pán v prodejně dálničních známek říci. Jen mě napadá, že možná už týdenní známky vůbec neměl. 

 

Blíží se čas noclehu. K tomu nám stačí nějaké místo, kde se dá zaparkovat. U hranic moc místa nebylo, ale kousek za nimi je plácek s pár kamiony. Hledáme místo pod lampou u hromady neidentifikovatelné suti. Posloucháme, jak nedaleko štěkají psi a po chvíli jich i několik vidíme. Psi asi hlídají kamiony. Na autě se mi zdálo něco podezřelého - zdá se, že se uvolnila ozdobná lišta na pravém sloupku u čelního skla. Tak ji mačkám zpět, je jen lepená a zdá se, že by mohla držet. Ukládáme se ke spánku, ale už vidíme, jak k nám někdo přichází. Pán s bločkem nám vysvětluje, že tady smí parkovat jen kamiony a že vybírá parkovné. A že jestli chceme někde spát, můžeme jet asi o dvacet kilometrů dál na pumpu. Moc se nám nechtělo, ale co zbývá - startujeme auto a jedeme dál. Projíždíme okolo kamionů, které psi bedlivě hlídají. Najednou ale našli lepší cíl, celá smečka se rozhodla, že nás úplně zablokuje a nepustí ven z parkoviště. Pomalu popojíždím, ale všude překáží psi. Nemít ocasy nahoru, už bych určitě nějakého přejel. Naštěstí bylo vidět před autem několik mávajících ocasů, takže jsem měl přehled, kde který hafan je. Majitel se ani neobtěžoval psy okřiknout, aby nám dali pokoj. Pomalým tempem nás vyprovázejí až na hlavní silnici od hraničního přechodu. Vyjíždím na ni a před námi stále běží poslední neúnavný pes. Naštěstí se lekl protějšího kamionu a já využívám chvilky jeho nepozornosti k úprku. Až když se rafička otáčkoměru zarazila o konec, bylo vidět, že už jsme z prekérní situace venku.  

 

Zrychlený záznam zde.

 

Hledáme nějaké další vhodné místo k noclehu. Určitě bude lepší být někde na pumpě. Míjíme jednu malou pumpu, kde bychom museli stát leda tak přímo u tankovacího stojanu. Zřejmě i obsluha musí jezdit do práce autobusem, protože tam není vůbec žádné místo k parkování. Jedeme dále. Gril také není vhodným místem, motorest už vůbec ne. Blížíme se k Sofii. Tam už známe pumpu Shell v Kazichene, kde jsme nocovali předloni, ale až tak daleko se nám nechce. Díky nové severní tangentě, dálnici okolo hlavního města, nemusíme projíždět Sofii v noci a můžeme si průjezd nechat klidně na den. Vhodná pumpa se nakonec ukázala u vesničky Slivnitsa. Jak je vidět, nocležníků je tu několik. Parkujeme a ukládáme se ke spánku. Konečně. Je právě 0:41 času středoevropského.

 

Zpočátku se nám nedařilo uložit se tím správným způsobem. Najednou se probouzím do světla. Původně jsem si myslel, že budeme rádi za dvě hodinky spánku, ale nakonec jsme se vyspali vcelku vydatně. Je něco po sedmé hodině ranní místního času. To je důležité zmínit, protože místní čas se liší od našeho středoevropského tak, že je třeba přičíst jednu hodinu. Asi nejsme první, kdo se v tuto dobu probudil, protože u dveří s nápisem WC vidíme vcelku dlouhou frontu. Stojí v ní i nějaká paní omotaná šátkem od hlavy až k patě, zřejmě od Eskymáků. V takovém vedru je její úbor přinejmenším dost nepraktický. I my se postupně řadíme do fronty. 

 

V 7:40 místního času vyrážíme. Příjezd do Sofie je hladký, jen stále hledám ukazatel na Istanbul. Ještě nedávno tu byl. Už se mi ale nelíbí směr, kterým jedeme, jsme moc v centru. Podle Google map zjišťuji, že má obava je správná, ale naštěstí je tu jednoduché řešení skrz boční uličku. Ukazatel na Istanbul se rázem noří a my jedeme jeho směrem, právě na novou severní tangentu - dálnici okolo celé Sofie. Ukazatel na Istanbul byl ale jediný, který jsme potkali. Podle čísel silnic to vypadá, že se musíme držet směrem na Svilengrad. Svilengrad je totiž hraniční přechod právě po cestě do Istanbulu. Možná, že když zjistili, jaký je velký nepoměr mezi lidmi cestujícími směrem z a do Istanbulu, cedule směrem Istanbul se jim zdály zbytečné. Možná uvidíme na zpáteční cestě cedule směr München. Svilengrad je tím správným směrem. Sice je to dost nelogické značení, protože dálnice A1, zvaná také Trakyia, končí v Burgasu, ale z historických důvodů se stále značí na Svilengrad, protože původní dálnice vedla právě tam. To potvrzuje i její kvalita. Čím dál se vzdalujeme od Sofie, tím se zlepšuje kvalita asfaltu. Před odbočkou do Istanbulu u města Chirpan je kvalita celé dálnice opravdu horší, je znát, že už tu nějaký čas slouží. Vzpomínám si, že v roce 2009 právě tady dálnice končila a dále do Burgasu se jelo po různých fragmentech různých silnic a pořádná dálnice byla až necelých třicet kilometrů před Burgasem.

 

Včera přilepená ozdobná lišta začala zase zlobit. Nadzvedla se, až bylo slyšet cinknutí. Nechci zažít papírování ohledně letu naší ozdobné lišty do čelního skla nějakého auta za námi, tak vidím jediné řešení - zastavit v (naštěstí hodně širokém) odstavném pruhu a něco s lištou udělat. Lištu jsem opět přilepil na zbytky původního lepidla, ale mou důvěru už ztratila. Lepidlo s sebou nemám a i kdybych měl, museli bychom počkat, než zatuhne. Buď lištu utrhnu úplně (stejně je jen na ozdobu), nebo ji musím něčím zašprajcovat. Rozhlížím se okolo sebe a nic lepšího než vajgl z cigarety jsem nenašel. Zato mám vcelku velký výběr. Lišta se zdá být zafixována, jedeme dál.

 

Řešení s vajglem vydrželo asi hodinu. Lišta opět vyskočila a držela jen v horní části za lepidlo. Držela vcelku dobře, ale její úplné utržení bylo asi nejlepším řešením. Doma si ji v klidu přilepím, tady ji pro parádu nepotřebujeme, ještě by nám udělala nějakou škodu, kdyby se úplně uvolnila. Teď už sedí na zadní sedačce a jede s námi dál.

 

Paradoxní je, že právě toho posledního segmentu dálnice před Burgasem si neužijeme. Ještě před ním sjíždíme směrem na Sozopol. Asi stejný trik, jako u Bělehradu. Dálnice v místě je, ale aby nebyla přeplněná, pošleme všechny neználky raději po okolních silnicích. A tak i my, a možná už naposledy, sjíždíme z dálnice do města Kameno. Cesta přes Kameno je dost strašná. Stejně jako dálnice, i tato cesta končí v Burgasu. Její jedinou výhodou je, že se nejede přes centrum města. Pořád se mi ale nechce věřit, že bychom se v centru zdrželi více, než když jsme jeli třicítkou za náklaďákem s pískem. I tato příkoří ale nakonec překonáváme a konečně najíždíme na pobřežní silnici směrem na Sozopol, což je poslední velké město před cílovým Primorskem. Silnice je vcelku pěkná, je na ní povolená maximální rychlost 80 km/h, občas snížená na 60 km/h. Šedesátkou jsem asi nějak popudil paní v Passatu, jedoucí za mnou, protože zatroubila a rozhazovala rukama. I když měla spoustu příležitostí k předjetí, držela se s velkým odstupem. Asi na to možná jen tak zmáčkla a ono to zatroubilo, kdo ví. 

 

Za odbočkou na Sozopol krásná pobřežní silnice končí a stává se z ní něco podobného, co jsme viděli v Srbsku mezi horami. Naštěstí už víme, že nás nečeká žádná dlouhá štreka a do dvaceti kilometrů jsme v cíli. Už delší dobu si všímám funkce, kterou jsme před dvěma lety v autě neměli. Auto ukazuje nadmořskou výšku. V Čechách si žijeme opravdu vysoko. Našich domácích 490 metrů nad mořem působí jako nebývalá výška. Srbské hory jsme projížděli někde kolem 250 metrů nad mořem, v Bulharsku jsme ale občas vystoupali skoro na 800. Teď se ale nacházíme jen 5 metrů nad hladinou moře. A najednou tam skočila nula. A zase zpátky 5. To už opravdu musíme být u moře. Ostatně jsme moře už několikrát viděli. Viděli jsme nejprve Burgaské jezero, které se moři jen podobá, ale pak se vynořilo z houští i opravdové moře, Černé moře. Z houští se ale právě vynořila i odbočka na Primorsko. Odbočujeme.

 

V Primorsku už to trošičku známe. Víme, kde je hlavní promenáda "3-ti Mart", víme také, kudy k moři. Sázel jsem na parkoviště u mostu na pláž, kde bývalo volno. Teď tu není ani centimetr místa. Pět metrů pro auto už vůbec ne. Popojíždíme dál, až nacházíme takové "lesní" parkoviště. Projíždíme okolo popelnic, vedle nichž roj vos ochutnává něco, co by nám už od pohledu určitě nechutnalo. Hnusná hmota.  Z řady aut jedno vyjíždí a my jeho místo zabíráme. 

 

Konečně! Dalo by se říci, že jsme na místě. Je 12:27 místního času, my ale máme nástupní čas do ubytování až ve 14:00. To vůbec nevadí, půjdeme se projít a podíváme se, kde vůbec budeme bydlet. Uličku nacházíme vcelku rychle. Je blízko grilu, čímž si získala mé srdce. Jen nám dělá problém najít ten správný dům. V ulici zrovna probíhá zvláštní způsob čistění. Cisterna pomalu popojíždí. Visí z ní hadice, na jejímž konci je pán, který udává směr stříkající vodě. Snaží se bahno a písek smýt pryč. Výsledkem je spíše rozbahněná ulice. Přecházíme obrovskou louži, kterou nám tu zrovna vytvořili a už máme i správný dům. Guest House Borko stojí v zahrádce mezi původní zástavbou, je vidět, že se jedná o novostavbu. Dům je navenek opravdu pěkný. Vcházíme do vrat. Za námi jde nějaká slečna a táhne krabici banánů. Zdravíme se a ona se nám představuje jako "Růža". Prý je manažerkou ubytování. Je vcelku sympatická a určitě o dost mladší než my. Komunikaci jsme navázali v angličtině, což bylo asi moudré rozhodnutí. Domlouváme se o parkování a prý nám ukáže pokoj. Jde pro klíč. Klíč hledala asi deset minut. Nejspíš ještě neměla pokoj uklizený, přišli jsme opravdu brzy.

 

Pokoj je krásný. Je prostorný, s výhledem na moře, snad jedinou výtku bych měl k truhláři, který dělal dveře. V některých místech je skrz ně docela obstojně vidět. Masiv je ale pěkný, i nábytek uvnitř je z masivu. Růža nás upozorňuje na jednu jedinou drobnou závadu - ventilačka nad dveřmi na balkón má ulomený čep, takže se dá vyklopit úplně namísto jen částečného otevření. Prý zajistí během týdne opravu. Nechci si dělat iluze, ale asi si dojdu někdy do auta pro kombinačky a čep si tam zase namáčknu zpátky, aby ventilačka fungovala, jak má.

 

Co teď? Je 14 hodin místního času a my jsme docela bez energie. Sprcha je více než nutná a dáme trochu času i odpočinku. Během odpočinkové doby se mi podařilo zapsat do klávesnice několik tisíc slov. Zároveň jsme se trochu najedli a naplánovali budoucí dění. Plán zní jednoduše: Půjdeme nejdříve na pláž, zkusíme teplotu vody, pak se přesuneme zpět do našeho pokojíčku, převlékneme se, vezmeme peníze a půjdeme si do města koupit něco k jídlu, a to jak na dnešní večer, tak i na zítřejší snídani. 

 

Plán postupně plníme. Na pláži je s ohledem na pokročilou hodinu ještě poměrně dost lidí. Ve vodě také. Kotvíme jako vždy u plážové sprchy. Její voda je večer pěkně ledová. Voda v moři je ale příjemná. Vlny s námi pozvolna pohazují a ani nám neumožní pomalé osmělení. Jak se o nás rozráží, stejně máme vodu až na hlavě. Moře je jako vždy krásně čisté. Vracíme se zpátky na břeh. Vítr nás pozvolna vysouší a my pomalu pláž opouštíme. Půjdeme sem zítra a užijeme si vodu úplně naplno. Dnes už je na nějaké opalování a cákání dost pozdě. Vracíme se do našeho pokojíčku a zbavujeme se všudypřítomného písku. Jediným dostatečným řešením je sprcha. Zanedlouho se vracíme zpět do města. Musíme se něčeho konečně najíst. 

 

Chuť na pizzu nás zavádí ke stánku, kde ji prodávají. Je dobrá, kousek jsem dostal. Pořád toužím po nějakém přídělu masa, ale pizza mě nakonec uspokojuje natolik, že gril nechám na zítřek. Dáme si něco dobrého oba, maso tu vždy měli vynikající. Předloni jsme si vyčítali, že jsme pořád chodili kolem stánků se zmrzlinou, ale nikdy jsme si ji nekoupili. Proto je teď nesmírně důležité starou křivdu napravit. Domlouváme si pro každého z nás jednu zmrzlinu. Při pohledu na velikost kornoutku už je nám jasné, že nejde jen o nějaké obyčejné kopečky. Dostali jsme každý velikou hroudu v křupavém kornoutku. Oba kornoutky nejdříve putovaly na váhu a po zaplacení k nám do rukou. Na zjednodušení konzumace jsme dostali plastové lžičky. 

 

I když není pro našince zvykem dávkovat zmrzlinu na váhu, viděli jsme ještě něco mnohem zajímavějšího. Thajskou zmrzlinu. Výroba spočívá v hlubokém zamrazení zcela čerstvých surovin před očima zákazníka. Prodavač nabídne zákazníkovi k výběru ovoce a sušenky. Zákazník si vybere třeba jahodu, banán a sušenky OREO. Prodavač vše naskládá na pult o teplotě -30°C a začíná šou. Dvěma špachtlemi čaruje se sušenkou a později s ovocem tak, že z nich je zakrátko drť. Pak drť zalije tekutou směsí na zmrzlinu. Vše neustále špachtlemi promíchává a drtí. Postupně vzniká barevná kaše. Kaši pak rozetře po zmrzlém pultu a špachtlí seškrábe z pultu několik tenkých vrstev směsi zmrzliny a přísad. Vždy vznikne jakási zmrzlinová roláda. Všechny takto získané roládky pak naskládá do kelímku a podává se lžičkou zákazníkovi. U stánků vždy byly fronty, ať už se jednalo jen o zvědavce, nebo rovnou o zájemce o zajímavou dobrotu.

 

Na Primorsko padla tma. Procházíme mumrajem lidí a kupujeme pečivo u starého známého pekaře. V samoobsluze pak vodu, mléko a ayran. Ayran je obdobou našeho zákysu, takový jogurt na pití. Skočil jsem si do auta pro kombinačky a za pár minut máme i funkční ventilačku. Stačilo jen pořádně zamáčknout čep do táhla a zasadit zpět do rámu okna. A protože začíná noc, je třeba jít spát. Za necelé dvě hodiny tu máme den třetí.