Den desátý - tu a tam mrak

Dnes ráno jsem určitě hladovým Slovákům vytřel zrak tím, že jsem pro snídani zašel už o půl hodiny dříve. V pekárně měli všeho ještě dostatek. U snídaně si uvědomujeme, že se nám dovolená už neodkladně zkrátila na jeden jediný den u moře. Co se dá dělat.. Zítra ráno, až posnídáme, nanosíme věci do auta a jedeme Evropou zpět domů.

Ranní oblohu trošku postrašily mraky, ale určitě se zase ještě během dopoledne někam poztrácejí, jako včera. Cestou na pláž musíme koupit "vinětku", což je místní dálniční známka. Ta původní nám už vypršela. Všechny ostatní známky máme v pořádku, jen ta bulharská nám nevystačí. Mají ji na poště, tak se tam cestou na pláž projdeme.

Na poštu se obvykle chodí s dopisy. My tentokrát ale žádný nemáme. Hned vzápětí zjišťujeme, jaká je to nevýhoda. V budově pošty je hrozné horko a všichni přítomní, stojící ve frontě, používají dopisy a pohledy jako vějíře a ovívají se jimi, aby horkem neomdleli. My ale dopisem, ani pohledem nedisponujeme a peněženkou se ovívat všeobecně není vhodné, zvlášť teď, na konci dovolené, kdy už jsme většinu peněz utratili. Za námi stojí pán a paní, asi tak čerství důchodci. Češi. Snaží se všeljak zjistit, kolik stojí známka do ČR. Dáváme se s nimi do řeči. Víme už ze včerejška, že za šest pohledů jsme dali šest "leva", z čehož se velmi jednoduše dá odvodit cena za jeden kus. Zmínil jsem se i o našem záměru pořídit dálniční známku, čímž se rozpoutala diskuse i o cenách známek. Pán bravurně využil znalosti ze školních let a přečetl sloupce v tabulce, čímž jsme se ubezpečili, že anglicky "week" je opravdu týden. Vysloužil si tím pochvalu i od své paní.

My už ale po úspěšném nákupu známky jdeme zpět do hotelu, kde bereme věci na pláž a vyrážíme. Vlny jsou dnes mocné, to je vidět i na dálku. Dokonce jsme se všímli i jedné zvláštní věci - pláž jednotliví plavčíci rozdělili na dva díly, kde v severnější části byly čtyři žluté vlajky (stanoviště plavčíků jsou od sebe asi 75m) a jižněji pak čtyři červené vlajky. Naštěstí jsme se s bohatou rezervou nacházeli ve žluté části. Své stanoviště máme dnes dále od sprchy, blíže k baru.

Velké vlny způsobily ještě zajímavou úpravu písku na dně. Přirozeně by se dalo čekat, že dno bude stále níž a níž, až úplně zmizí pod nohama. Ale dnes ne, v písku byly místy různé jámy a v některých místech naopak jako by "i vody se rozestoupily" a člověk mohl chodit téměř po hladině, i když jiní byli blíže ke břehu ponořeni až po kolena. Voda má stále zcela letní teplotu a mraky se naskládaly až tak daleko, že se před sluncem nevyskytl za celé odpoledne snad jediný.

Je čas oběda. Tedy v Londýně (-3h) mají čas oběda, ale vzhledem k tomu, že my vstáváme později, máme hlad až teď. Máme už ale plán, k chlebu si koupíme jen maso - kuřecí špíz ve vedlejším plážovém baru. Výroba našeho oběda trvá asi dvacet minut, které trávíme na lavičce u baru. Jídlo zrovna dorazilo. Bereme ho tedy na deku a pochutnáváme si.

Dnes zůstáváme o pár minut déle, než jindy. Přece jen jsme tu poslední den. Dokonce jsme se domluvili, že večer budeme hřešit a dáme si palačinky. Tak nějak za odměnu, že jsme tohle všechno zvládli.

Slovo dalo slovo a palačinky máme na stolku na balkóně. Jednu s meruňkovým džemem a druhou s banánem, čokoládou a šlehačkou. Pro tento druh sortimentu chodíme do stále stejného stánku, ti lidé jsou nám něčím více sympatičtí, než jinde. Domníváme se, že jsou odněkud blíže k nám, a to jak vzdáleností, tak i kulturou a jazykem. Palačinky jsme doslova vdechli a za pár minut po nich zbyly jen papírové tácky. Ty skončily v koši. Naším dalším bodem večera se nyní stává snesení části věcí do auta a následná poslední procházka městem. Ještě chceme něco dokoupit. Například půlku kuřete zítra na cestu. Procházíme ulicemi a prohlížíme vše okolo. Trpím. Všude voní maso, tu gril, tam gril, vedle gril, naproti gril. Ale už nesmím nic, jinak se vrátím jako koule. Přecházíme místní náměstí, kde se připravují na další kolo přehlídky folklórních tanců. Zatím tu ale hraje jen nějaká blíže neurčená hudba a pódium je nasvícené jen tlumenou zelenou. Asi začnou až později, i když lidí tu je už hodně, zřejmě aby si zabrali místa. Ještě se sem vrátíme.

Procházíme městem dál. U stánku v uličce k severní pláži vybíráme dárek i pro nás dva. Obdarujeme se pěknou oranžovou osuškou. Všude pořád voní to maso.. Postupně jsme se dostali zpět na náměstí. Lidí tu je o něco víc, než bylo před chvílí, nic nového na scéně ale není. Paní vedle nás hovoří také řečí našeho kmene a říká, že už to takhle bylo v šest. Teď je skoro devět. Za okamžik se ale věci začnou měnit, pódium svítí čistě bíle a přichází moderátor. Začíná další kolo letního festivalu Eurograde. Dnes mají vystoupit Bulhaři, Izraelci, Gruzínci, dva soubory z Ruska a jeden z Kazachstánu. Zůstáváme jen na první tři, ale jako vždy je to velký zážitek. Každá účinkující skupina si vyslouží mohutný potlesk přihlížejících.

Jdeme pozvolna domů. Musíme na ráno koupit onu polovinu kuřete a vodu. Pohrávám si s myšlenkou koupit kuře celé a do rána z něj udělat polovinu, ale má (jinak skvělá) myšlenka nakonec nepadla na úrodnou půdu. V tuto hodinu už ne. Kupujeme jen půlku. Ale ta vůně..

Máme i vodu. Je čas jít do hotelu, umýt se a sbalit. Zítra nás čeká náročný den.